Zaplňuji archív aneb takový je můj život

PF 2017

31. prosince 2016 v 10:00 | Lauralex

Bez srdcervoucích řečí okolo, kterých už jste určitě četli spoustu, vám co nejupřímněji přeji

ŠŤASTNÝ, NABITÝ A NIČÍM NEZKAŽENÝ ROK 2017!

který by měl být lepší než ten letošní.

Pokud už máte své štěstí, vemte si ho s sebou do nového roku, a pokud ne, doufám, že ho v tomto roce najdete. Ať vám zdraví vydrží a srdce se láskou naplní. Věřím ve vás a držím vám palce ve všem, co přijde.

ZASE JE ŠTĚDRÝ DEN

24. prosince 2016 v 10:00 | Lauralex

Ačkoliv už to bylo řečeno tolikrát a tolika způsoby, přeju každému z vás

KRÁSNÉ, ŠŤASTNÉ A LÁSKYPLNÉ VÁNOCE!

Moc toho nechci, pouze aby lidé, kteří toto teď čtou, byli zdraví, šťastní a milovaní.

Zase ty pocity.

27. května 2016 v 22:00 | Lauralex
Přestala jsem mluvit o tom, jak se cítím. Jenže ono si mě to vždycky najde. Jako by mě to snad překvapovalo. Žiju tak trochu mezi snem a realitou. Akorát si nejsem jistá, co je sen a co realita. Jsem ten typ, který může být tak zraněný, ale stejně se na vás bude usmívat. Někdy vidím, jak znovu sklouzávám do té lži. Uvízla jsem ve snaze žít svůj život a utéct z něho. Je to jako když křičíš, ale nikdo tě neslyší.

Pokaždé, když se v mém životě něco stane, udělám nějaký krok, věci se začnou obracet k lepšímu, mám pocit, že život má cenu, jsem na vrcholu a pak z něj najednou spadnu do sraček. Na úplné dno. A nevím, proč se to děje. Směju se, brečím. Tak zatraceně emocionální. Vím, jaké to je, být ztracená a osamělá a neviditelná. Nesnáším ten pocit, když nevím, co se životem. Nevím, co mám dělat, když na mě zaútočí vlastní mozek.

Chci být královnou prázdné mysli. Donekonečna ti naslouchat a nic necítit. Antimysl bude moje.

Občas mi chybí někdo, s kým bych si mohla popovídat. O všem a o ničem. Tupě zírám před sebe a hlavou se mi honí toliko myšlenek. Znám to až moc dobře. Jako bych svůj život už prožila. Necítím nic, jen všudypřítomné nenaplnění kolem .Existuju, ale žiju vůbec? Nevím, jestli umírám, nebo žiju. Zkouším nemyslet, ale nejde to. Je to všechno v mojí hlavě. Moje myšlenky mě zabíjí. Chci být jenom jednou v životě dobrá.
Kolik tajemství můžu skrývat?

Jako kdyby se mi v hlavě najedno přehodila nějaká výhybka a já netuším kudy kam. Potřebuju jen jít někam, kde mě nikdo nezná. Někdy chci odejít a už se nevrátit. To ticho. Lidé jsou svázáni právě tím jediným, co by je mohlo osvobodit. Ano, sami sebou.

Nikdo na světě není pro mne, pomyslela si. K nikomu nepatřím a nikdo nepatří ke mně.

Komunikuju jen sama se sebou, proto tolik píšu.
Jak moc člověku může chybět něco, co nikdy neměl? Jak moc se člověku může stýskat po někom, koho nikdy neviděl?

Někde uvnitř nás

10. února 2016 v 23:00 | Lauralex
Jeden pohled, vrátí se ti všechny vzpomínky a jsi zase v tom. Rozbuší se ti srdce a najednou nevíš, co se děje. Zatočí se ti hlava, před očima temno a to jediné, co vnímáš, je to ohlušující ticho. Máš pocit, že se vznášíš, dotýkáš se hvězd, přitom ti tělem proletí střela. Sklopíš hlavu a prorazíš zdí. Ten záblesk srdce, který přesně říká, co už víme. Svítí tam někde hluboko v nás. A ta záře žije dál.

Není to dávno, je to jak včera. Verunko... Slyšim to. Pořád na to myslím.
Netuší..

Zase skládám naše světy tak úzce spjatý. Tak důvěrně známé. Jako tu noc. Všechna ta touha se změní v slzu, co ukápne, když vzpomínáš na ty dny. A všechny naše osudové cesty se míjí. Vždyť víš.

PF 2016

31. prosince 2015 v 7:00 | Lauralex

Ráda bych Vám všem bez výjimky popřála

KRÁSNÝ VSTUP DO NOVÉHO ROKU!

plného zdraví (to je nejdůležitější), štěstí, lásky, spokojenosti a všeho, co vás dělá šťastnými.

Je mi ctí, že se tu s Vámi mohu opět sejít v novém roce v tomto hojném a třeba i větším počtu.
Ať se Vám vydaří vše, co jste si vytyčili, máte na tvářích jen úsměv a srdce plné radosti.

KRÁSNÉ SVÁTKY VÁM VŠEM!

24. prosince 2015 v 12:00 | Lauralex

Moji milí, s radostí a od srdce Vám chci popřát

KRÁSNÉ, ŠŤASTNÉ A VESELÉ VÁNOCE!

plné lásky, pohody, úsměvů a spokojenosti.

Nezapoměňte, že Vánoce jsou především o chvílích radosti strávených s rodinou a nejbližšími a to nejdůležitější je, být spolu a mít se rádi. Totiž kdo nemá Vánoce v srdci, nenajde je ani pod vánočním stromkem. ♥

Střípky každodenního života #2

5. října 2015 v 21:00 | Lauralex
tohle si k tomu pusťte
Jsem potichu a sama. Taková, jaká jsem se narodila.
Zírala do zdi a snažila se moc nepřemýšlet. Problém jejích myšlenek spočíval v tom, že se pořád točily kolem ostatních; pořád ti ostatní.

Slova jak děvky střídají významy.

24. května 2015 v 23:40 | Lauralex
Nejhorší je to v noci. Sama uprostřed všeho. Mé zdi jsou potřísněné krvavým sprejem a dírami velikosti mé pěsti. Nevím, co dělat, když na mne zaútočí vlastní mozek. Pohlcující ticho, které mi požírá mysl. Úzkost. Panika. Strach. Padá to na mě, rozežírá mi to kosti, jsem pořád menší a menší, až jsem zase jen tou malou postavičkou, která chce vyskočit ze svého těla a nechat ho shořet. Jsem ztroskotanec a potřebuju trochu lásky.

Občas chci prostě jenom zmizet. Pryč. Daleko od všeho a už se nikdy nevrátit. Příliš mnoho věcí mi způsobuje bolest. Chci se ztratit. Stejně bych nikomu nechyběla. Kdo o mě stojí? Asi si to všechno zasloužim. Jsem člověk, kterého nikdo nepotřebuje. Nikdo na světě není pro mne. K nikomu nepatřím a nikdo nepatří ke mně. Nejspíš to tak má být. Je to asi předurčené, že někdo prostě má trpět. A já jsem tou vyvolenou.
Někteří lidé nejsou nikdy osamělí. Ne jako já nebo vy. Ne jako my. Jsme nekonečně sami. Sami dokonce i ve společnosti lidí. Vím, jaké to je, připadat si jako monstrum.

Nelpěte na čase. Hýbá se s vámi i bez vás. Nelpěte na lidech. Jen si ublížíte. Nechejte to být, nebo se to obrátí proti vám. Nepoutejte se. Nelpěte na ničem, ať je to cokoli. Vyhoďte vzpomínky. Nepoutejte se. Co bylo, bylo. Není lehké se tomu postavit.

Jsem z toho už unavená. Jen moje nespokojenost mi dává víru, že jsem vůbec naživu. Nenacházím sílu. Nemám na to. Myslela jsem si, že jo, ale ne. Nic nedopadne tak, jak jste si mysleli. Opravdu velcí jsou ti, kdo se s tím dokáží vypořádat.

Jít nevím s kým a kam.

6. února 2015 v 21:05 | Lauralex
Ona je prostě jen zlomená.

Pomalu se to dostává do fáze, kdy už nemůžu snést to, že jsem pořád sama. To je to hlavní na osamělosti. Roste to ve vás a straší vás to, jako naprosté ticho.

Lidi jsou zkurvený. Naplňují vám život bolestí. Pokaždé si myslíte, že to bude jiné, a ono není. Vždycky je to ten samý náklad prolhaného zla. To se muselo stát. Brzo bude vše osamělost. Panika. Sami uvidíte.

A sračky se daly do pohybu.

25. ledna 2015 v 20:00 | Lauralex
Vrátilo se to. Jo. Jsem na dně.
Všechno se to posralo. Spadla jsem do toho najednou, rovnou po hlavě a pěkně se v tom plácám.

Měl to bejt začátek toho nejlepšího roku mýho života a zatim začal, jak nejhůř mohl. Bylo to pořád něco a bylo toho až příliš. Prakticky jsem se zhroutila. Jak na Nový rok, tak po celý rok, já to říkala.


Od začátku ledna se na mě lepí všechno špatný a hnusný. A bylo to jenom horší a horší. Už od konce prosince jsem měla chřipku a hned potom k tomu problémy se žaludkem, zánět močových cest a ledvin a úplně mě to položilo, celý měsíc jsem strávila doma s antibiotikama. První týden jsem ani nedokázala vstát z postele a dalších čtrnáct dní jsem strávila po doktorech, nemocnicích, vyšetřeních a ve stresu a strachu. Do toho všeho zkouškový, který jsem prostě musela udělat, takže jsem šla do školy na nějaký testy a zkoušení, v domnění, že je mi líp, ale nevydržela jsem to a museli mě odvézt na polikliniku. Ale na to, že jsem vlastně celých čtrnáct dní strávila s hlavou v záchodový míse, zkoušky mám na výbornou a asi dvě dvojky. A k tomu všemu místo podpory, výčitky a výhružky od rodičů, což mě psychicky úplně položilo a dostala jsem se do neskutečný deprese.
Važte si toho, že jste zdraví. Teď vám to možná nepřijde, ale když nemáte zdraví, nemáte nic.

Zdravotně už jsem na tom docela dobře, ještě musím na nějaký kontrolní testy, teď se dát ještě dohromady psychicky, jenže to už je složitější. Mám strašnej stres a mizernou náladu z toho, že jsem akorát doma a nic nemůžu, blbej pocit ze sebe, že jsem selhala, sebenenávist a děsná bezmoc. Zase bych se nejradši někam ztratila, mám pocit, že nic nemá cenu a já nemám sílu dál. Myslela jsem, že už jsem se z toho dostala, naivně, ale to už asi nikdy nezmizí, k mýmu životu to prostě patří a asi to tak má bejt. Nemám a nemůžu být šťastná a v pohodě.

A cejtim se strašně sama. Chybí mi babička s dědou a A. Postrádám někoho, kdo by tu pro mě a se mnou byl a záleželo mu na mě. Ani nevíte, jak jsem v těch chvílích potřebovala někoho, kdo by mi napsal, zajímal se o mě, třeba mi poslal něco pro radost, popřál zdraví, dal mi najevo podporu, co já vim, to je jedno. Ne. Zase jsem se utvrdila v tom, že jsem na to sama a všichni se na mě vyserou, když je potřeba.

Za měsíc mám narozeniny.
Přála bych si moci začít znova.
 
 

Reklama