na Blog.cz

Ještě než vám odtajním, co mám ráda, informovala bych o dějících se záležitostech. Mám napsáno několik bodů a chci z toho udělat článek; proč ale nenechat to jako článek.

Jsem na Hexoralu (případně Orofar a Strepfen). Z hrnu se želvou piju čaj s medem po litrech. Okolo mě to vypadá jako v reklamě na sprej do nosu se spoustou kapesníčků. Chřipéčka jede. Teda spíš angína, nevim, ještě se nepodařilo dokopat mě k doktorce, i když by to bylo možná k věci, na to, v jakejch se v noci svíjím bolestech. Matka ráno konstatovala, že mám asi horečku, to jsem popřela, i když se mi strašně chtělo zůstat celej den v posteli a nikam nechodit. Dneska od tří nespim. Za celej tejden jsem naspala patnáct hodin, bomba. Když prostě se to nehodí, je před zkouškama.

Se zájmem o svoje zdraví jsem vyčetla, že mám jasnou známku spánkového deficitu. No, je to možný. Když jsme unaveni, stresovaní a nevyspalí, snáze se nachladíme, snáze podléháme nejrůznějším infekcím, cítíme se malátní a bolí nás celé tělo. Jó no. Kdyby spíš napsali, co s tím mám dělat. To, že si v sobotu přispím do oběda, mi vůbec nijak nepomůže (to tam taky bylo někde napsaný). Ze mě by obecně doktoři neměli radost.

Potřebovala bych nový boty, asi i oblečení, co s tím ...Asi jít do obchodu, co? Šmarja. Když jsme u toho, při prohlížení hadrů v časopisech, řekla jsem si takový předsevzetí, přesto že si je nikdy nedávám, jsou k ničemu, že si tak nějak užiju léto. Nebo léto, tak vůbec, hezký počasí, budu se snažit bejt venku --to asi taky záleží na T no. Když jsem to psala, venku hezky bylo, a věřila jsem tomu, teď už o tom nijak přesvědčená nejsem.

Škoda, že si to oblečení z toho časopisu nemůžu prostě vzít.

Jsem největší umělec na světě. Dýcháte mi na záda horký dech, ale nesaháte mi ani po paty. Nikdo! To jsem četla v tramvaji. Chtěla bych už mít všechno, co mám před sebou, za sebou.

Že by zase nějakej hovnovej článek?

Vyvaluju se na zahradě, slunce září na všechny strany, vítr ve vlasech, vnímám jenom tu svobodu, cejtim tu potěchu ve vzduchu, v tu chvíli patřící a všechno se točící kolem mě, protože jsem jen já, sama, mám zavřený oči a jen tak bez ničeho je mám zavřený. Nechci to popisovat jako nějakej procítěnej básník, ale je to vopravdu nádhera, přesně takhle tohle to vystihuje.

Pohodička, gauč, s tátou u televize, hokej, pivínko - to jen u něj, já teda černej čaj. No relax, tý jo. Hokej mě nikdy nebral, celý tyhle mistrovství mě vůbec nezajímaj. Matka tu neni a i když už to, co bylo, neřešim, vztah se trochu zlepšil a tak nějak jsem ho vyvážila na normální žicí úroveň, nepostrádám jí tu, nechybí mi, přijdu si volnější.

Ani nevim, chtěla jsem se pochlubit s jedničkou dvakrát podtrženou za ten referát o Janě Eyrové, teď si jí půjčila, protože ona ho četla, lásku ke knížkám mám tak trochu nejspíš po ní. Když přišla z práce, měla jsem to připravený na stole, ale jakmile jsem přišla do obýváku, stála tam, teď jsem si říkala, co vlastně, hned mě to přešlo a zase jsem s tím referátem odpochodovala zpátky do pokoje, učit se literaturu.

No nic.

Nemám tu v bloku žádný další kytičky nebo srdíčka, domečky, stromečky, nic barevnýho, abych tak něco řekla. Nejsem na půdě, ale mám dokreslenýho koně; ouchylák Jack to má stejně nejjednodušší. A už mi je to jedno. Celý přemejšlení si nechám na doma, bolí mě ruka. Hnědej Nostalgy deník je fajn, na nic se neptá, nebo jak se to říká, a na otázky jsem zase tu. Tak jako tak.

Až jednou něco půjde, to bude teprve zcela otevřeně. Ze školy jsem si odnesla jednu žlutou vlaštovku a lodičku. Parádně jsme se v pátek chytly, celá třída, všech dvacetdva holek, co dorazilo, překvapivě, je přece pátek. Neřikala bych pohádaly, spíš taková diskuze s výměnou názorů a myšlení při tom na to, že je každá blbá. Myslim, že to byly chutě sežrat se. Pak už jsem si jen dokola opakovala tady to už nejde, ty vole. Žádná ZOO se nekoná a z nějakejch dvanácti, co bylo pro, se den potom přihlásilo šest lidí. O to až tak nejde. Ale od toho se to celý odvíjelo, řekla bych (trošku píčovina). Mně ani nijak nevadí, že tam nepůjdeme, jen všechno, co to potom u holek obnášelo, no pane bože. Co jinýho jsem mohla čekat, než že A začně se svejma chytrejma kecama, když se o něčem diskutuje. Mám nervy, jen když začne mluvit, třeba při zkoušení u tabule, já bych jí -ukazujužeškrtim-. Přihlásim se pro něco, co chci, neni mi to jedno, nepodřídim se většině, co chtěj a najednou asi nejsem kamarádka. Ha, ony nejsou moje kamarádky, ale to už je jen tak. Nemohla jsem, když se na mě otočila M, že abych nehlasovala pro ZOO a já se jí zeptala proč, že tam chci. Koneckonců, já bych se i podřídila, ale z toho, co při těch plánech z nich vyplynulo za dementní argumenty, ty vole. V tý třídě to nejde, nemělo to cenu. A řešit budu, až do toho zapojej svoje mozky. A že bych ještě někdy víckrát měla něco hrát, na to můžou zapomenout. Já vim, takhle to vypadá trapně, možná i je; jenže řekněte, je hádka lepší na videu nebo na papíře, že jo. Škoda, že jste to neviděli, ke konci už jsem jenom kroutila hlavou a v duchu se smála. Učitelka, jako kdyby nevěděla, že my se nikdy nedohodnem, odešla, při čemž se pořád debilně usmívala, přesto jak jsme na ní řvaly, a práskla dveřma. Dveře mají kliku. A máme hovno. Debilita jistejch lidí je nekonečná. Vyházela bych to tam z okna, celý.

To je jedno. Jen kulturní vložka.

Seděla jsem na bílý židli, teda krémový nebo co to je za barvu, s hlavou opřenou o ruku, lžičkou jsem míchala kakao. Čumim na to kakao, dělají se bublinky, je jahodový. A zmiňuju to jen proto, že teď momentálně v tu chvíli mi přijde, že to k něčemu vede. Asi jakože se dívám na Slunce seno a pár facek a kroutim hlavou nad tim, co z tohohle článku vzniklo za pošahanost. Teď se vykláním z okna, koukám do noci na světla měst tam daleko, na hvězdy, jako ve filmu, lidi u toho přemejšlej a probíraj v hlavě svůj život.

Je to všechno pošahaný, mluvit o tomhle a tom ostatním, vstávala jsem v půl jedný, a jenom proto, že bylo půl jedný (ale vsadim se, že večer neusnu), a chce se mi spát. Štětce mám v květináči se srdíčkem, malířskej stojan na koši na prádlo, v kterym jsou plyšáci. Tohle píšu nadvakrát, do bloku a na blog. Mám docela hodně napsanejch, nezveřejněnejch věcí. Možná to má nějakej důvod. Zrovna nevim jakej.

Až se to podaří - jestli se to podaří, budu psát normálně ..Třeba až si na mě T vzpomene, až si vůbec aspoň někdo vzpomene ..

Už ani učitelka N (nemůžu napsat její jméno - a její přezdívka příliš souvisí s tím jménem, to ona nám pořád referuje o tom, jak se dá na internetu všechno dohledat a můžou z toho bejt velký problémy, no a ještě to tu objeví, nějak mě pozná, i když jsem radši všechny svoje fotky smazala, osobně jsem našla blogy už dvou kamarádek, do kterejch bych to jednak nikdy neřekla a nemaj o tom ani páru, takže to neni tak těžký zase) si nemůže vzpomenout na moje jméno. To je dobrý. Já jsem vůbec takovej anonym.

Občas si řikám, že se na všechno vyseru. Pak mi dojde, že už stejně na všechno seru. Žlutá mikina, červený vlasy v polozápadu slunce, velikánský louky plný alergenů míhající se za okýnkem jedoucího auta, Küss mich na volume 20. Ani jsem nevěřila, že se dočkám, doufala jsem. Pravdou je, že depkařský stavy nepřicházej jen s podzimním počasím a chmurama, vůbec.

Já jen vim, že nic nevim. Klikám na lištu na dokument a furt se objevuje a mizí. Ich weiß, was ich will und ich will es nur mit dir. Komm, ich habe keine Angst. Ich weiß, was ich will und ich will es jetzt und hier. Wir warten schon so lang. Ich weiß, was ich will das was ich will, bist du. Ich freu mich schon auf dich. Ich weiß, was ich will und ich greife heute zu. Ich bin für dich gefährlich. Tapeta na mym zděděnym, lépe řečeno odhozenym notebooku po tátovi, kterej by to už jinak mohl mít dávno za sebou a je na tyhle věci fajn, je stále stejná. Vyšehrad. Nebudu o něm začínat, nebudu, ale je tam nádherně. Jiný hodící se obrázky tu ani nemám, jen klavír. Matka hází nůžky z půdy na zem, moje nůžky, po mně, pane bože; sprostý slova si nechám na jindy. Udělám si tetování z jogurtu. S pirátem.

Chybí mi starý časy, nebo jak to jinak nazvat. Taková ta sedmá, osmá, devátá třída. Ne ty časy fyziky, kdy bylo na tabuli ró rovná se a já viděla jen zahnutou mikulášskou berli. Čim víc moji kamarádi žijou alkoholem, cigaretama a hulením, tím víc si uvědomuju, že dětství je nadobro pryč - protože já bych klidně byla ještě chvíli (a neřikám, že nejsem) dítětem. Kde jsou rozbitý kolena, špinavý oblečení od hlíny, písek ve vlasech, vymejšlení tanečních kreací, hraní schovky můžeteužjdemevždyckyvászapikáme, fotbalu kopejkopeškopu, vybiky tajnýznameníbudemstévždyckyvdružstvu, vodníka nebo mimin, lezení po stromech, věšení na tyče, vaření lektvarů z kopřiv, házení kamínků do oken, řvaní taaatiii pod balkonem, chození pro dvacku na zmrzlinu, kreslení krychlí křídama, čištění zdí limonádou, když se nějaký bábě nelíbilo naše dílo, čekání na řízky, projíždění kaluží na kole v co největší rychlosti, sjíždění kopců na bruslích neumimbrzdit, trhání "vzácnejch" slunečnic z místa, kam už jsme nesměli, posouvání hodinek zpátky, abychom mohli bejt ještě venku; kde, ty vole? Já vim, že je mi skoro osmnáct, a co jako, osmnáct nebo dvanáct, rozdíl je jenom v tom čísle. Řeknu vám, že bych si přála jeden den s tim všim, co jsem vyjmenovala, přesně tak, jako dřív. Ty jo, docela zajímavá představa.

Neřešila jsem žádnou pitomou školu, bála jsem se tam jít jenom, když jsem měla zapojovat obvody na elektrotechničkách, nestresovala jsem se zkouškovým, nebyli prokletí H a já nevim kdo a s nima spojený FA, vztahy s rodičema byly normální, prostě dětský. Tohle mám teď před sebou denodenně. Naučit se redukovaný diaminový sloučeniny na dvě A4, vypracovat dvět tři studie na technologii, napsat referáty na všechny hodiny občanky, psychologie a češtiny, za den píšem pět písemek, stresuju se, jestli udělám zkoušky, místo toho, abych šla na odpolední s tou strašnou učitelkou, bych radši ty elektortechničky, mám nervy až je mi z toho blbě - a to vybírám to málo z toho, co všechno musim dělat, poslouchám, jak všichni vypráví, co dělali se svou drahou polovičkou, nejčastějc kino, zatímco já dřepim doma a civim do zdi, v lepším případě do počítače, kde si pouštim díly seriálů furt dokola jako nějakou náhradu, doma nemůžu nic říct, všechno musí bejt podle dospělejch, a tak právě bude všechno podle mě, a že bych se s něčim měla doma někomu svěřovat, to teda fakt ne no. Jak tak nad tim přemejšlim, chybí mi spíš T.

Stejně je to strašný s tou osmnáctkou, nedávno jsem si říkala, že mám ještě čyři roky.

Každej mi určitě rozumí, v něčem nebo podle svýho myšlení. Vyjádřit jsem se stejně chtěla jinak. Protože - chce se vám při tom brečet? Nechce, že jo, jenže to, co já cejtim, chce se mi brečet strašně.

Má vůbec cenu psát něco na téma týdne originalita? V dnešní době asi ani ne, ale už to, že každej něco napíšete a máte na to svůj názor, je originalita.

Byla sobota, je úterý.

Víte, co je nejhorší? Milča ode mě píše esemesky 'miluji tě'.

Tý koly bylo moc. Napsala jsem T dopis. Červenou a zelenou fixou. V půl druhý ráno.

A čí život žiješ? Vždycky je dlouhá doba. Nejlepší dny prchnou nejdříve. Občas moc mluvíme. Chtěla jsem změnit svět, ale svět změnil mě. Nic nesouvisí s ničím. Skoro nic. Patetický, jak to všechno zamotává myšlení. Dám si pistáciovej termix. Po večerech zapisuju do hnědýho Nostalgy deníku. Je to takový huuu, až je to fajn, možná k ničemu a možná taky ne. Mám totiž chvílema strach.

Nestihla jsem ani jeden pořad o Máchovi, sakra! Tenhle den je pro mě fajn - z hlediska K. H. Máchy, jak já ho mám ráda. Pusu jsem dala Míše, mýmu osmákovi, však tu miluju, musí to stačit.

Seděla. Ne na hrázi, na černym gauči, opřená o něj. Okolo několik dalších lidí. Nevnímali vůbec nic. Na stolku žlutej hrnek kafe. Nebude nikdy vědět. Ale něco přijde. Než umře. Vypařilo se to. Všechno. Jen tak. Co bylo už pominulo.

Ať mají všichni peace v duši.

...

Nebudu na začátek psát citát o tom, jakej život je, o čem je, jak to v něm chodí, co se musí a má, o lidech nebo času, což by rozhodně přidalo na prožitku, a já taková jsem, svym způsobem to pro mě je. Žádnej citáteček stejně nevysloví moje pocity, nedokáže popsat moji náladunenáladu. Akorát do sebe hážu ibalginy, vařim jahodovej puding, stahuju obrázky a myslím na H2.

Možná si pamatujete, když jsem řekla, že neni nic úžasnějšího než vylízt na tu půdu a bejt tam pánem všeho. To jsem ale nevěděla, že se může stát, že v tejdnu odpolední budu mít po víkendu dva dny volna, tomu se asi opravdu nic nevyrovná. I když ty dva dny budou úplně na hovno, to je očekávaný, čarodějnice znamenají vožrat se, soutěžit o to, kdo toho víc vychlastá, kdo se zhulí a nepobleje se a kdo dokáže dojít domu. To je tak, když se na něco těšíte a ono to pak nevyjde, znáte, ne? Po tom, co se mi zdálo o H2 a já se rozbrečela, že se jednou nestalo na tělocviku to, co by mohlo bejt hodně zajímavý a pro mě hezký, jsem se rozhodla, že si to udělám podle sebe, když už budu sama doma, že jo.

Ty vole, jak já bych teď někoho potřebovala ..

Na seznamu se objevil jakejsi playlist - hudební televize tomu říkaj, tak to tady projíždím, abych aspoň trochu nepřemejšlela, ale u něčeho, co se tam najde za písničky, je to spíš naopak. Už tři dny si pouštim video z mobilu, když jsme si s T hrály s chodícím chrochtacím prasátkem. Že maj všichni normální stejný hlasy a já tam skřehotám jak idiot; strašně ráda na to vzpomínám, ten výtlem, co vždycky dostanu. A zase člověk přemejšlí. V poslední době je to tak furt, jen netušim, co se děje, nemůžu přijít na nic, co by za tím bylo.

Taky bych ten článek mohla zveřejnit, když ho píšu od půl pátý. Je to už docela dlouho, co píšu dementní články a začíná mě to srát, ale musim psát, musim, představte si, že všechno dusim v sobě (a to ještě třičtvrtě dalšího ve mně je). V sobotu jsem lítala se svejma červenejma vlasama ve větru, jezdila na kole, seděla s tátou a bráchou do noci venku ve svitu svíčky a pila mátovej čaj a bylo mi fajn.

Myslim, že jsem ze sebe chtěla dostat úplně něco jinýho ---neni to jedno? Prostě každý z nás dělá mnoho věcí tak, aby vyhověl snům jiných lidí - rodičů, partnerů, učitelů nebo spolužáků.

Smutní lidé se často na venek zdají být nejšťastnějšími, ale uvnitř nich se odehrává boj na život a na smrt. Proč si nalhávát, že zejtra bude líp? Pokaždý, když se ráno vzbudím, je dnes.

Takovej ten pocit, když nemáte na nic chuť. Takovej ten pocit, když vám je všechno jedno. Takovej ten pocit, když nic nejde. Takovej ten pocit, když je na vás někdo naštvanej a vy nevíte proč. Takovej ten pocit, když už nemůžete. Takovej ten pocit, když se přetvařujete, že jste v pohodě. Takovej ten pocit, když vám něco strašně chybí. Takovej ten pocit, když potřebujete, aby se o vás někdo zajímal. Takovej ten pocit, když vlastně nevíte, co se děje. Takovej ten pocit, když chcete vyřvat do světa, jak je to na hovno. Takovej ten pocit, když přemejšlíte nad tím, co tu na světě děláte. Takovej ten pocit, když se vám chce brečet, nevíte kvůli čemu a nejde to zastavit. Takovej ten pocit, kdy to neni dobrý.

Tejden, kdy se učitelé domluvili, že napíšem všechny testy, který jsme kdy měli psát, přežíráte se ibalginama, jinak kvůli bolesti nezvládáte fungovat, zdá se vám o H2, zase, posloucháte starý písničky a vůbec se vracíte ke starejm časům a těm vzpomínkám, a to většinou něco znamená a ne nic dobrýho.

Až já budu žít, to bude teprve něco. Státní svátek.

...A takovej ten pocit, kdy si ušetříte psát články.

Asi bych měla být lepším člověkem. Ne protože chci, ale abych v tomhle světě přežila. Přijde mi, že pokud si budu stát za svým, budu mít svůj názor, nebudu všem lízt do prdele, budu se myšlením lišit od odstatních, budu si dělat věci podle sebe, určím si svoje pravidla, tak nejen že mě dřív nebo pozdějc všichni sežerou, budu označena za špatnýho člověka a asi s tim v tomhle světě, v týhle době fakt neprorazim.

Kdysi jsem někde řekla, že největší problém je v tom, jestli mě ostatní vidí tak, jak se vidím já. Tim to asi nevokecám. Asi takhle - piju druhý kafe, mozek mi sice už pracuje, ale usínám stejně, nemůžu mluvit, vražení kartáčku má tentokrát silně bolestivej dopad, no a prostě tak. Hledala jsem si různý píčovinky a narazila jsem na jakýsi dotazníky a i když jsem vehementně všechny tyhle stupidity z archivu mazala, vyplním si to. Třeba se něco dozvíte, já možná taky, a můžete se mi smát, co jsem to za nevyzrálý děcko, jako to dělám já. Jak chcete. Slabší chvilka.

Nejsem šťastná, ale snažím se být v pořádku. Takový to skrývám svůj pocit za úsměv. Strašně ráda bych tu někoho měla. A to vůbec nejsou FA kecy. Stává se to, když si po víc jak třech letech pustíte Avril a vzpomínáte na starý časy, kdy přece bylo všechno fajn, i když nebylo, ale já si ten úsudek, že bylo, vnucuju. Na mě ty pohádky představivosti a vůbec smyšlený postavy přehnaně působí. Já si to hodně často představuju jako reálnej život, to je asi špatně.

Kdybych měla říct něco z mýho reálnýho života, zhulený lidi jsou fakt na piču, objevila se mi nějaká posraná alergie nebo ekzém, už asi potřetí za dva měsíce jsem si vrazila kartáček do dásně a bolí mě celá pusa, budík v půl pátý, to už je starý a nemůžu se dočkat, až budu psát studii o Janě Eyrové, miluju úkoly na češtinu.

Vlastně je to všechno reálnej dnešek. Do práce mi přišel zhulenej kluk. Takovejm já se vyhejbám obeplutím zeměkoule. A dneska jsem jenom viděla proč. On nebyl zlej, sprostej - no sprostej možná jo, ale to jenom opakoval moje ty vole, ale ty lidi jsou fakt divný. Jsem fakt proti tomu, možná až moc. A ten budík v půl pátý je tak kreténskej, že ostatní rozvádět nebudu.

Tluču z matky hlavou o stůl. Smutný je, že z táty taky.

Můžete pochopit, že je mi úplně jedno, co říkáte, že si stejně budu dělat, co chci, že jste trapný a že mě prostě máte nechat, kurva, bejt? Ať třeba umřu, vy mi s životem neraďte, bude to jenom moje chyba a jenom můj problém. A to platí zejména na rodiče. Furt mě někdo učí, že se mám mít ráda taková, jaká jsem, ať už vzhledově nebo chováním, tak proč mi pak rvete do hlavy sračky naprosto od cesty? Tý kulatý věci na krku se řiká hlava a v tý hlavě je věc zvaná mozek, aspoň to byste mohli pobrat, a ten mozek je čas od času dobrý použít. Se mnou necloumá puberta, nebo na co se to svádí, já chci mít svůj názor a mám svůj názor žiju si podle svýho. Bez vašich řečí. Můžete to se mnou myslet milionkrát dobře, ale jenom můžete, nemyslete si, že to budu podle každýho skákat. Ten lepší člověk už nebudu, omlouvám se. Já to takhle opravdu myslim a i když je to na hovno a nebude se mi s tim žít nejlíp, tak to nechte bejt. Tečka.

Bezvadný zakončení článku, fakt. Všimli jste si, že první článek v měsíci radši nebyl vůbec o tomhle ..

Takhle ten článek vůbec vypadat neměl. Mlátim hlavou dál.