O něčem pro něco

Mé oblíbené filmy #2

16. dubna 2017 v 15:30 | Lauralex
Jelikož můj první článek o filmech se celkem líbil a já filmy miluju a jak jsem psala, jsem prostě filmový maniak, jsem tu po čtrnácti dnech s pokračováním. Vybrala jsem dalších deset mých nejoblíbenějších filmů, ačkoliv to bylo opět těžké. Mám tolik filmů, že tak na dva články to ještě bude určitě. Dnes je to trošku rozmanitější, zařadila jsem i tři české filmy a divadelní představení, ale stále to tíhne k té romantice, válce a silným, emocionálním příběhům.
První díl zde.

Filmy s hvězdičkou jsou ty, u kterých jsem brečela.

STŘIHORUKÝ EDWARD


Moje milovaná dvojice Depp-Burton. Mám ráda všechny jejich filmy, ale Edward je opravdu taková srdcovka. Každý zákazník se mě v práci ptá, jestli jsem ten film viděla, a mně vlastně dochází, že ho nikdo z nich nepochopil. Tady absolutně nejde o Edwarda jako o kadeřníka, alespoň v tom hlavním smyslu ne, ale o poukázání na to, že člověk může být jiný a zaslouží si lásku, porozumění a přijetí stejně tak, jako každý jiný. Navíc právě tím, jak byl jiný, a jak nadpozemsky ho bez prakticky jediné změny výrazu Johnny ztvárnil, jsem si ho maximálně zamilovala, takže ten film se neminul účinkem. Protože tady není ta zrůda Edward, jak ho každý bere, ale právě oni všichni okolo. A kdo jiný by to dokázal udělat tak lidsky a zároveň kouzelně než Tim Burton a Johnny Depp. Vždycky vím, že se od nich dočkám něčeho významného a neobyčejného. A vlastně až teď jsem zjistila, že to byla jejich první spolupráce a hned takřka jejich nejlepší film? Smekám. Miluju tento Timův svět, který vytvořil, a díky jeho filmům mám pocit, že jsem ho součástí. Má svůj originální styl a vše tvoří jeden vyvážený celek. A tohle je tak poetický film. Strašně se mi líbí ty pohádkové motivy, i když to pohádka není, a k tomu tajemno, které jinak nemusím, ovšem Tim dokáže udělat i horor tak, že ho budu milovat.
Je to vlastně tak jednoduchý film s tak velkým úkolem. Dokáže okouzlit davy, ať už ty citlivé nebo cyniky. A jak mně bylo na konci n jednu stranu smutno, ačkoliv on byl jistě šťastnější. A já bych asi radši chtěla žít v jeho světě. A víte co? Miluju, když sněží. ♥

Mé oblíbené filmy #1

30. března 2017 v 9:30 | Lauralex
Mám otevřený svůj profil na Česko-Slovenské filmové databázi, koukám na svůj žebříček deseti nejoblíbenějších filmů a přemýšlím, jak jsem jich dokázala vybrat pouze deset. No, těžko, protože jsem ho několikrát měnila. Vždycky si říkám, jak je to omezující a nespravedlivé, pokaždé je mi strašně líto těch ostatních filmů, které se tam nedostaly, protože je taky miluju a zaslouží si být mezi nejlepšími. Navíc jak postupně přicházejí nové a nové filmy, je jich víc a víc. A proto jsem se rozhodla, že zkrátka vyberu všechny mé oblíbené filmy. Měla jsem připraveno dvacet filmů, jenže jsem se tak rozjela, že mi nestačil počet znaků, takže to musím rozdělit na etapy. Nicméně stálice na prvních příčkách zůstávají a vždy tam budou.

Dalo by se říct, že jsem takový filmový maniak a filmů jsem viděla tolik, že by mi na to nestačila ani stovka, ale na druhou stranu už mám takové své stálice, ke kterým se vracím, a i když jsem neviděla spoustu nových filmů, které mě lákají, stejně si nakonec většinou pustím ten starý, který ale tak miluju a je to pro mě záruka kvality. Taky se teď snažím chodit co nejvíce do kina, protože uvádějí opravdu zajímavé a dobré filmy, které už několikrát zapsaly mezi mé TOP filmy, a prostě miluju tu atmosféru a že si můžu vychutnat film na velkém plátně. Co se týká mého oblíbeného žánru, kromě hororů se dívám takřka na všechno. Miluju staré černobílé filmy, psycholigická témata až po silnou romantiku i české filmy, ale romantika, ať už v jakémkoliv podání, asi převládá, to je z toho nejspíš poznat.

Filmy s hvězdičkou jsou ty, u kterých jsem brečela (ne, opravdu není všude, i když to tak vypadá).

TITANIC *


Titanic má hrdě a právem první místo. Člověka, který ho neviděl, bychom hledali opravdu těžko, přesto vím, že takoví lidé jsou a myslím si, že přicházejí o jeden z nejúžasnějších a nejohromujících, nejen kinematografických zážitků. Je to ikona velkofilmů, která funguje stejně dobře jako kdysi a vůbec není banální. Je to můj absolutně nejoblíbenější film a miluju ho tak, že to ani nedokážu vysvětlit. Megafilm, který oslnil svět, na mě udělal neskutečný dojem, nadchl mě, zapsal se mi pod kůži a do srdce a zcela jsem mu propadla. Titanic zbožňuju už od svých tří let, kdy jsem ho viděla poprvé a naprosto mě uhranul, a od té doby jsem ho viděla nesčetněkrát a nikdy ho nepřestanu milovat. Umím ho nazpaměť a dokážu si ho pustit klidně dvakrát za sebou a pořád mě baví. Pokaždé je to strhující a pohlcující a já mám pocit něčeho neskutečného a fantastického. Má všechno, co má správný biják mít a co od filmu chci. Je to unikátní a velkolepý snímek nabitý láskou, humorem, dramatičností, autentičností a emocemi. Detailně zpracován, precizně natočen, má skvělé herecké obsazení, vynikající hudbu, dokonalé triky a technickou stránku vypreparovanou do posledního detailu, a já ho vždy sleduji se zatajeným dechem a mám pocit, jako bych na Titanicu doopravdy byla. Nikomu předtím ani potom se nepodařilo předvést něco tak brilantního a geniálního. Cameron je zkrátka mistr a oscarový režisér, které si právem zasloužil. Můžete si o tom myslet co chcete, ale filmařskou kvalitu bezpochyby má. A kdo to nevidí a označuje to pouze za další love story, nepochopil. Je to nezapomenutelný zážitek, kterému nemám co vytknout.

Vlastně už to pro mě není jen film, je to část mě. Nehodnotím ho jen z pohledu filmu, ale i z pohledu osobního významu. Hodně mi pomohl a hodně mě naučil. Vyzní to opravdu bláznivě a nesmyslně, ale Jack, Rose, Molly, pan Andrews a všechny postavy už jsou pro mě jako přátelé, ke kterým utíkám od reality. Zapomenu na svět kolem a nechám se unášet spolu s lodí. Je to už 20 let a já mám stále husí kůži jako poprvé. Pokaždé mi dá neskutečnou energii a pokaždé mi rve srdce. Někdo brečí na konci, no já brečím už na začátku. Měla jsem tu čest, vidět ho na velkém plátně s život hudbou a byl to jeden z mých největších zážitků v životě. A dala bych cokoliv za to, aby byl zase v kině, protože jsem ho v roce 2012 prošvihla. Ten film ve mně žije a už jen když se řekne TITANIC, celá se zachvěju. K Titanicu by se toho dalo napsat hodně, ovšem ještě lepší je ho vidět. Zamilujte se a prožijte příběh nejznámější lodi světa.
(více o něm budu mluvit ve videu, až přečtu knihu)

Jak jsem se nechala tetovat

4. února 2017 v 13:00 | Lauralex
S mírnou nervozitou a třesoucíma se rukama vcházím do tetovacího salonu. Ocitám se v naprosto neznámém prostředí. Ihned pociťuji tu zvláštně typickou atmosféru. Tělem mi proudí neklid a adrenalin a zároveň nedočkavost a euforie. Tak jsem tady, nechám se potetovat. Nikdo tu není, jen já, tatér a můj psychický doprovod. Pomalu si zvykám na okolní náladu, prohlížím si plno obrazů a návrhů na zdech a čím dál tím víc jsem natěšená, až to všechno začne. Ujímá se mě tatér, sedám si na židli a dobrodružství může začít.

První tetování. Tatér se mě ze srandy ptá, jestli se bojím. Mírně roztřeseným hlasem odpovídám trochu. Ale v ten moment jsem silnější než můj strach. Jsem zvědavá, napjatá a netrpělivá. Návrhy jsou hotové, kůže očištěná, jehla nachystaná, já připravená. Místností se rozezní vrčivý, pro mě nový zvuk tetovacího strojku a můj adrenalin ještě stoupne. Je to tady. Po prvním vyzkoušení jehly na kůži si říkám a to je všechno? Chvílemi sleduji, jak tatér pracuje, občas prohodíme pár slov, užívám si to, a když se mi na kůži pomalu začíná obrázek rýsovat, usmívám se. Za necelých 15 - 20 minut je hotovo, mé tělo zdobí tetování, po kterých jsem tak dlouho toužila, a jsem naprosto nadšená. V očích mám jiskry a nedokážu potlačit tu čirou, skoro až dětskou radost.

Můj život mezi světy

19. ledna 2017 v 12:00 | Lauralex
Dva póly. Dvě mysli. Dvě tváře. Dvě osoby. Dva životy. Občas trochu bloudím svým já i svým druhým já. Nejsem skutečná, jsem pouze reakcí na život. A neustále mám pocit, jako když vedu válku sama se sebou. Znám život natolik dobře, abych věděla, že nelze počítat s tím, že věci zůstanou tak, jak jsou, bez ohledu na to, jak moc si to přejete. A znám se natolik dobře, že vím, že mě nemůže nikdo jiný než já probudit nebo donutit neusnout. Dříve jsem si myslela, že jsem špatná a divná a že si za to můžu sama. Nechápala jsem, co se se mnou děje. To jsem ještě nevěděla, co mi je.

Nedávno mi kamarádka vyčetla, že občas všechno přehnaně řeším. Nezlobím se. Má pravdu. Někdy.
Akorát problém je v tom, že já za to nemůžu.

Stalo se v roce 2016

9. ledna 2017 v 20:10 | Lauralex
Nesnáším leden. Je to ten nejhnusnější měsíc. Nikdy mi nepřinesl nic dobrého. Mám averzi k celé té horlivé rekapitulaci roku, ke všem těm předsevzetím a novým začátkům. Ne. Bilancování za uplynulý rok nejen že nepíšu, ale ani nemám ráda. Možná proto to zveřejňuji až teď. Můj rok by se dal shrnout do jedné věty: v lednu jsem byla na dně, v březnu se mi zdálo, že ke mně přichází štěstí, v červenci odešlo, v září se mi obrátil život vzhůru nohama a v listopadu se mi zlomilo srdce. Ty měsíce mezi tím jsou jen taková povrchová výplň. Když se koukám do deníku, ani jsem v té době nic nepsala. A v diáři jakbysmet. Na co já ten diář mám? Na hovno. Nechce se mi dopodrobna rozebírat každý měsíc, vlastně si je ani nepamatuju. Vypouštím z toho všechny výlety a akce, ačkoliv výstava Titanicu byla jedním z mých nejlepších dní v životě, absolvovala jsem kurz angličtiny a vážně mě to bavilo, a byla jsem poprvé sama na návštěvě v Ostravě. Beru to z toho pohledu, co mě nějak obohatilo či změnilo a bylo to pravdu významné hlavně životně.

Neberte to jako nějakou úvahu, jestli to byl rok dobrý či špatný, jen upozornění na to, co se stalo, a já si to pamatuju, jen jsem o tom nepsala článek, i když jsem to třeba měla v plánu. Jo, a ještě jedna věc, jsem toho názoru, že co se má stát, to se stane. Kdybych měla shrnout ty nejzásadnější okamžiky:

Diagnóza: Deprese

6. ledna 2017 v 13:30 | Lauralex
Slyším ten hlas, šeptá mi, kam se musim dát. Začínám mít strach, že mi láme vaz.
Ahoj, jmenuju se deprese a nějaký čas budu u tebe bydlet.

Máma si mi stěžovala, že neustále slyší zvenku nějaké zvuky a nemůže spát. Tak jsem jí to řekla. Kdyby jediné zvuky, které slyším v hlavě, byly ty reálné, zvenku, byla bych šťastná. Věřte mi, necítíte to, co já. Vím, jaké to je, připadat si jako monstrum.

Je těžké odpovědět na otázku: co ti je? Nejhorší typ smutku je ten, když nedokážete vysvětlit, proč jste smutní. Je to těžké pochopit. Je to neviditelné. Není to jen pocit být smutná. Je to něco, co vás rozežírá zevnitř, kousek po kousku, až na dřeň. Podmaní si to každičký kousek vaší mysli, pohltí to každou vaši částečku a nic ve vás nezůstane tak, jak bylo. Nedokážete myslet na nic, jen na tu bolest. Jste na samém dně všeho, naprosto vysátí, a snažíte se jen utéct. Je to žití v těle, které bojuje o přežití, s myslí, která se snaží zemřít. Večer cítím, že to zvládnu a ráno jsem zase v pekle.
Ten hlásek v mé hlavě: Utopím tě. Pojď. Poslouchej.

Co pro mě znamenají Vánoce

18. prosince 2016 v 16:00 | Lauralex
Zatímco v dnešní době v prosinci vrcholí nákupní horečka a lidé jsou čím dál tím otrávenější, podrážděnější a nepříjemnější, dříve byl advent zasvěcen klidu a rozjímání. Vytrácí se povědomost o symbolice a účelu obdarovávání a čaru této atmosféry. Vraťme se tedy nejdříve kousek zpátky, na počátek těchto svátků, a připomeňme si, jak Vánoce začaly a jaký byl jejich smysl.

Vánoce jsou v první řadě křesťanským svátkem oslavujícím narození Ježíše Krista. Jako církevní svátky byly uznány ve čtvrtém století. Posléze, zhruba v 16. století už je ale začali slavit i lidé mimo křesťanskou, či jinou víru v podobě, v jaké je známe dnes. Nejen onen samotný Štědrý den, nýbrž celý čas adventu byl, je a měl by být dobou zklidnění, rozjímání, očekávání, lásky, dobra a duchovna. Lidé si dávali dárky už ve středověku. Šlo o drobnosti, které však měly hluboký význam. Utužovaly se tím vzájemné vztahy a šlo zejména o vlastní výrobu, kdy do nich dotyčný vložil i sám sebe.
To ale není úplně to, o čem chci mluvit.

Ježíšku můj

12. prosince 2016 v 14:00 | Lauralex
UPOZORNĚNÍ: Nejsem věřící a nepíšu Bohu. Píšu Ježíškovi. Ani Ježíši, ani Bohu, Ježíškovi.

Milý Ježíšku,
je to už několik let, co jsem ti naposledy psala. Chybí mi to. Povím ti (i vám) něco, co už jistě dávno víš. Duchem a podstatou Vánoc je dávání, aniž bychom očekávali, že dostaneme. A čím jsem starší, tím více si uvědomuji, že ty opravdové dárky v žádném obchodě nekoupím a to, co je důležité, je v našich srdcích. Kouzlo Vánoc totiž není v dárcích, ale v jeho přítomnosti. A nakonec přijdete na to, že to, o čem Vánoce doopravdy jsou, je právě Kristus (ať už jste nebo nejste věřící).

Jsi to přece ty, kdo vždy nezištně a laskavě plní všechna naše přání, mnohdy aniž bychom tě prosili. Tohle jsou mé dárky, které si přeji k Vánocům. Prosím, vlož je do mého srdce. To je vše, oč tě žádám.

Předvánoční povídání

2. prosince 2016 v 20:10 | Lauralex
Listopad padl. A já též.
Snažím se vzpomenout, kdy se to stalo, že podzim tak rychle skončil. Slunce udělalo krok zpátky, opadlo i poslední listí, vzduch je ostřejší, obzor se zklidnil a zešedl a vše uspal tento sladký zvuk. Bylo to krásné, ale je čas se rozloučit. Ukázal jsi mi, jak dokážeš být krásný a krutý zároveň. Zlomil jsi mi srdce, ale stejně se k tobě budu vždy vracet. Doufám, že se opět shledáme a zapomeneme, co mezi námi bylo.

S prvními tóny zimy přišel ten čas. Čas vánoční, který přichází nás hřát. S tóny, které se rozezní o Vánocích. V našich srdcích.
Předvánočně jakožto první vánoční článek, protože jsem se letos zasekla někde v říjnu. Pravdou je, že jsem sice ještě před pár dny byla skleslá, že nemám žádný dárek ani vánoční náladu (což je u mě, vánocofila, v tuto dobu opravdu vážné), záhy jsem si ale uvědomila to, co už dávno vím. Že Vánoce mám v srdci, ne nikde okolo. A tak jsem opět pocítila to příjemné, nervózní lechtání v břiše, při čemž se začínají dít zázraky.

Právě v tuto dobu, na přelomu podzimu a zimy, jsem to vždycky nejvíc já. Poskytuje mi to návrat k tradici a hřejivou nekonečnou lásku, kterou chci v tomto světě, kde všechno končí, tolik dát. A právě s nadcházejícími Vánocemi cítím, jako bych se vracela domů. Ať už za teplem rodinného krbu, nebo do svého srdce. Jako bych našla to své místo na Zemi. Všimli jste si někdy, jak s blížícími Vánocemi všechno hýří kouzly a nadějí? Jako bychom byli na chvíli zase dětmi, zranitelní a plni očekávání, a přesto se nemůže nic špatného stát. Právě o Vánocích se plní ta nejniternější přání z nejhlubších míst v našich srdcích, aniž si to uvědomujeme. Přijde mi to jako krásný sen. Pohádka, kterou si mohu přehrávat zas a znovu. A je má nejoblíbenější.

Už jako malá jsem se chvěla při každém zazvonění rolniček, nedočkavě vyhlížela první sněhové vločky jako polibky z nebes a s vírou v srdci se kochala všemi světýlky a plameny svíček, které mne udržují při domově. Ačkoliv nejsem věřící, je to asi právě Bůh v Ježíškovi a v lidech. Je tam. On sám. Ukrytý v kráse kolem nás. To on kouzlí. Stačí jenom chtít a najdete ho.

Vánoční čas je v každém z nás. Je to taková ta skrytá síla, kterou v sobě opětovně objevujeme. Když se zdá, že jsme ztratili naši cestu, najdeme ji opět na Štědrý den.

Smyslem mých slov je pouze pohladit na duši a navodit vánoční atmosféru, vnitřní uvědomění a poklid tohoto období všude kolem, jak mně, tak vám. Ráda bych, aby vám nejen mé vinšování přineslo světlo do vašich domovů, lásku do vašich srdcí a klid do vašich duší. Nechte ozářit své nitro. Buďte si blíž.
To je všechno, co chci. Když Vánoce přijdou do města.

Den, kdy jsem našla sama sebe

26. září 2016 v 21:10 | Lauralex
Jedno je vším, všechno jedním, už několik dní to cítím.

Kdysi jsem u psycholožky měla v dotazníku popsat svůj život jedním slovem. A víte, co jsem tam napsala? CHYBA.

Většinu svého života jsem nebyla sama sebou. Myslela jsem si, že jo, ale ne. Možná vám to přijde směšné, jak za tak krátký život vůbec můžu vědět, o čem to je. Nevěděla jsem. Ale tak strašně moc jsem se snažila být někým, někým jiným, až jsem se stala vlastně nikým. Dělala jsem, co mě baví, snažila jsem se být originální, nicméně jsem stále cítila, že při tom nejsem sama za sebe. Jakoby nepřítomná. V hloubi duše jsem to byla opravdu já, nicméně jsem to skrývala pod povrchem. Měla jsem pocit, nebo mi to spíš dávalo najevo okolí, že musím být taková a taková, abych se mohla začlenit do společnosti, abych něco dokázala, abych byla. Celý život mi bylo vtloukáno do hlavy, že nejsem dost dobrá, a proto si nezasloužím zapadnout mezi ostatní. Snažila jsem se být ve všem nejlepší a dokázat ostatním, že to zvládnu, že jsem dobrá a že si zasloužím jejich pozornost. Když nejsem nejhubenější, budu nejchytřejší. Když nejsem nejhezčí, budu aspoň nejochotnější. Když nejsem, když nejsem, když nejsem… Chtěla jsem mít pocit, že za něco stojím. A že tak budu nejlepší. Zničila jsem tím nejen sebe, ale i svůj život.

Víte, já jsem si tehdy opravdu myslela, že jsem sama sebou, že jsem to , že se to dá naučit. Lusknu prsty a budu tím, kým chci. Dnes už vím, že jsem byla blbá. Nebo možná hlavně naivní, ale rozhodně ne upřímná, aspoň k sobě ne. Nedovolila jsem sama sobě být tím, kým opravdu jsem. V nejtěžších chvílích jsem se víc uzavřela do sebe. Došlo to tak daleko, že jsem sotva mluvila. Schovávala jsem se před ostatními, až jsem se začala schovávat sama před sebou.
 
 

Reklama