na Blog.cz

Kdybych si měla vybrat jednu jedinou zemi, kde bych strávila svůj život, asi bych si nevybrala. Všude by mi chybělo něco, co prostě vyloženě potřebuju. Nejjednodušší bude žít v Zemi Kouzel. Mít na obličeji růžové brýle s pocitem, že všechno zvládnu a všechno jde. Neřešit problémy se známkami ve škole, nedostatej peněz, nebo hádající se rodinu. Jednoduše bych mávla kouzelnou hůlkou a všechno by bylo úžasné. Nikdo by se s nikým nehádal, všichni by měli po čem touží a možná by byl svět pro lidi místem, kde jsou rádi. Nemusela bych mít všechno, nejsem náročná, ale vědět, že mám kolem sebe hodné lidi, pocit, že se na někoho můžu spolehnout, že o mě někdo stojí, že mě má někdo rád. Praví přátelé jsou podle mě to nejcennější. Peníze, auto, velký dům ...to není všechno. K čemu mi to bude, když budu sama. S autem si nepopovídám a za peníze si lásku nekoupím. I když s kouzelnou hůlkou, proč ne. Člověk bude hned spokojenější, když bude mít ke dvěma věcem i třetí. Může se stát, že to člověka pohltí, a bude chtít stále víc a víc. Holt i vysněná země není bez chyb. Možná je to až moc ideologické, ale není to právě to, po čem toužíme, když máme nějaké starosti nebo problém? Místo, kam chceme od všeho utéct, nic neřešit, a vědět, že to bude dobré. Mít jistotu, že život stojí za to.

Mělo to mít ještě pokračování, ovšem zvonilo na konec hodiny.

Malá, zelená, plyšová želva, kerá zná pohled na svět jen z rohu postele. To jsem já. Do života civilizace jsem se dostala z jednoho malého hračkářství na rohu ulice, odkud si mě odnesla malá milá slečna. I když jsem se musela rozloučit s kamarády plyšáky, autíčky a stavebnicemi, domov, kam mě odnesla, je překrásný. Bydlím na velké, měkké a velmi pohodlné posteli s několika dalšími medvídky a opicemi, kde společně s námi ulehá i malá dívenka - naše "maminka". Večer co večer usínám v objetí pod teplou dekou a oddávám se do říše snů. I když jsem pod ochranou mé "maminky" a pár dalších kamarádů, v noci mám velký strach. Tma. Ticho. Nikde nikdo. Velký černý pokoj je pro mě, malou želvu, jako strašidelné doupě nejrůznějších skřítků a čarodejnic. A asi ne jen pro mě. Noční můry, které se "mamince" zdají, asi budou z nějakého temného doupěte, protože kolikrát se mi při silném objetí chce zakřičet au. Lampy, které za oknem svítí, vytvářejí na zdi různé prapodivné kreace, jsou jako by mě chtěly sežrat. Po strašidelné noci plné strachu a úzkosti, se probouzím na druhém rohu postele. Kdyby jen "maminka" věděla, co se se mnou v noci děje. Můj život není nejpříjemnější, ale po boku mé malé opatrovatelky, která vždy popřeje dobré ráno, Cecile (mé jméno, které ovšem v kalendáři není), nebo dobrou noc, Cecile. je život krásný. Čeká mě další strašidelná noc plná nástrah a bubáků. Tak tedy dobrou noc, Cecile.

Jen taková malá píčovinka, o který jsem vám říkala někdy před koncem roku. Je to divný, nechápu, jak jsem v prváku mohla něco takovýho napsat.

Záleží na vkusu každého. Já mám ráda filmy, takže by nebylo od věci, občas si pustit nějaký film. Dobrý film. Nebo třeba jít i na nejnovější filmy do kina. Přece jenom obraz na velkém plátně je větší prožitek, než si pustit DVD v televizi. Také by se mi líbilo jít na nějaký koncert. Možná proto, protože jsem ještě na koncertě nebyla. Myslím nějaké moderní hudby, ne školní koncerty. Pustit si nějakou písničku by nemuselo uškodit. Jinak nevím. Spát o hodinách se nemá. :D Hudební výchova je totiž většinou o učení not a lidových písniček. Na prvním stupni, cca do 4.třídy, to ještě mohlo být fajn, ale patnáctileté "děti" se asi nepohrnou do učení písniček, které jsou pro ně jako z jiného světa. Někdo možná, ale většina ne. Celkem je všechno nereálné, ale ani já nejsem realista. S hodinami hudební výchovy jsem spokojená, takže mi to ani srdce nerve, že to nejde moc zrealizovat.

(Nevím, jestli zamyšlení, byl to normální úkol na hudebku v devítce)

Co si přeji k Vánocům? Kdyby jste se mě na to zeptali tak před třemi čtyřmi lety, vysypala bych na vás spoustu věcí, co prostě bez vyjímky musím mít. Ovšem teď ...potřebuji vůbec něco? Zdraví mám, šťastnou rodinu mám, mám i co jíst a mám i kde bydlet. Mám i všechny možné vymoženosti elektronické. Až se divím, zda jsem to všechno kdy potřebovala. Vlastně nemám digitální zrcadlovku, po které můj fotogrqafický amatérský talent touží už dlouho, ale nejsme nejbohatší na světě s třemi baráky na Filipínách, takže nebudu hamoun. Ale nestěžuju si. Jsem spokojená.

Vážené paní učitelky, vážení páni učitelé, milí spolužáci. 30. červen není žádný státní svátek ani významný den, ale pro nás, co chodíme do školy, je to den, na který se těšíme téměř od 1. září. Dnes je to pro nás poslední den. Poprvé cítíme určité rozpaky a nejen čisté nadšení z nadcházejících prázdninových dnů. Musíme se rozloučit s částí našeho života a zároveň přivítat novou životní etapu.

Osobou, kterou bych chtěla charakterizovat, je moje nejlepší kamarádka Tereza. S Terkou jsme toho spolu spoustu zažili. Její postava je při výšce asi 160 cm velmi štíhlá, ikdyž ona si myslí něco jiného. Na obličeji jsou nejvýraznější její velké modro - zelené oči s dlouhými řasami, na kterých vždy poznám jestli se něco děje. Na čele si můžeme všimnout větší pihy, která je skoro vedle ucha. Nejvíce na ní vynikají rty výrazné růžovo - červené barvy a nejvíce na ní lidé lidé obdivují její dlouhé blonďaté vlasy, které nenosí jinak než rozpuštěné. Má plno kladných vlastností, ale meti největší patří její upřímnost, ale ani záporné vlastnosti ji neopustily. Nejhorší jsou asi nedočkavost a netrpělivost. Mám ráda sport a hraje závodně volejbal. Kromě volejbalu jí baví jízda na kole, na bruslích a kreslení, což máme společné. Nikdy nezkazí žádnou legraci, spíš jí většinou sama vytváří. Je narozená ve znamení raka. Raci jsou prý citlivý a trpělivý, mají mimořádný cit pro kvalitu a poctivost a většinou jsou domácké povahy, což si myslím až na tu domáckou povahu Terku docela vystihuje. Jako každý má občas svoje nálady, ale i tak se spolu vždy skvěle pobavíme a máme si co říct, a proto doufám, že naše přátelství vydrží až do smrti !

(Berte to s rezervou. Psala jsem to v 7.třídě, takže většina věci se už změnila. A taky opakování "jsem" a dalších. Dneska bych to napsala jinak, myslím, že i líp. Napadá mě spousta věcí, co bych napsala jinak nebo přidala, vypustila ...Ale chtěla jsem sem dát to, co jsem psala ve škole, jako všechno ostatní.)

Jsem pubertální dítě, které si žije svůj život. Světlo světa jsem spatřila před 15-ti lety v Praze, kde bydlím do teď. Rodiče mi vybrali jméno Veronika. Nejraději nosím pohodlné věci, jako džíny a nějaké tričko. Postavu mám menší, tak akorát. Obličej mi rámují hnědé polodlouhé kudrnaté vlasy. Pod světlým řídkým obočím jsou dvě veselé oči, které nejsou nijak moc výrazné. Jsem upřímná, což je někdy dobře i špatně, ale ráda vím na čem jsem. Mám svoje sny a ideály. Každému ráda pomůžu, mám zkrátka srdce na pravém místě. Nesnažím se být "in", většinou splynu s davem. Jdu si za svým až do konce a nevzdávám se. Umím naslouchat druhému. Někdy jsem až příliš tolerantní a neumím moc říkat ne. Nedočkavost a netrpělivost považuji za své nejhorší vlastnosti. Občas jsem možná i trochu naivní a arogantní. Výbušnost a náladovost už jsou spíš jako moji nejlepší kamarádi. Mám ráda sport, nejraději tenis, zvířata a svoje kamarády, bez kterých si nedovedu představit život. Kromě tenisu mě baví kreslení, koukání na Tv, poslouchání hudby a čtení. Jsem se sebou vcelku spokojená, taková jaká jsem. Každý si o mě může udělat názor sám.

S rodiči bydlím v panelovém domě, který je mezi několika dalšími domy. Nejčastěji můj pohled směřuje na velké tmavé křoví, které nejde přehlédnout. Napravo vidím pískoviště, které připomíná spíše záhon s květinami, ale i tak je odtamtud slyšet křik skotačících dětí. Hned vedle pískoviště se naskýtá pohled na dlouhou řadu vysokých smrků, kteří dělají v létě příjemný stín a v zimě je zde sídliště cítit alespoň něco s vánoční atmosférou. Nalevo se táhnou další panelové domy a za nimi dlouhá silnice. Přímo před oknem je pichlavé křoví, které je v létě domovem pro včely a vosy a před ním jsou rozlehlé trávníky, které doplňují tyče na klepání koberců.

Drogy jsou slovo, které se skloňuje téměř denně ve všech pádech, mluví se o nich všude. Téměř každý člověk si drogy spojuje s náctiletými dětmi, které se potulují po nocích a rodiče se o ně nezajímají. Mají pravdu. Drogy sice můžou i pomáhat, ale to už se dnes moc neřeší. Můj osobní názor na drogy je, že je to svinstvo a lidé, kteří jim propadli jsou s prominutím blbci, protože bez drog se žít dá, ale když s tím nikoho neobtěžují, ať si bere kdo chce co chce.