Filozof amatér

EMOCUC

20. června 2016 v 20:35 | Lauralex
Hlavně se mě neptejte, proč jsem to psala, kdy jsem to psala, co to znamená a jaký to má smysl.

Srdce mi buší,
proudíš mi duší,
šeptej mi do ucha
ty slastné výkřiky do ticha.

Líbej mě na rty,
piš mi do dlaní,
jen já a ty
a naše spojení.

Ty jsi láska má,
ten, o kterém se mi zdá.
Celý svět se se mnou točí,
když pohlédnu do Tvých očí.

S tebou nocí bloudím, láskou celá zářím.
Chci s Tebou být ve dne v noci, mít tě ve své moci.

Na světě není nic, co chci víc než Tebe,
spadl jsi mi do klína jako modré z nebe.

Úvaha - Sdílení, nebo život?

22. ledna 2016 v 23:30 | Lauralex
Žijeme pro sebe, nebo pro svůj facebookový profil?

Žijeme v době, ve které naše životy řídí technologie. Jsme otroky chytrých telefonů a sociálních sítí.
Nevnímáme, nahráváme. Nemluvíme spolu, píšeme si zprávy. Neprojevujeme emoce, své pocity ukazujeme skrze emotikony. Nežijeme pro sebe, ale pro ostatní. Otevíráme jim své životy, vystavujeme své soukromí na odiv všem. A to zcela dobrovolně. Pokládám si otázku: "Kam to spěje? Kdy se z našich životů stala veřejně přístupná média?"

Kdo dnes nemá facebook, jako by nebyl. Pro dnešního teenagera neodmyslitelná součást každodenního života. Trávíme tam každou volnou chvíli a sdílíme své nejniternější myšlenky a dojmy, zatím co ten opravdový život tam venku nám utíká pod rukama. Doslova. Stavíme si do cesty displeje mobilů a tabletů a setkáváme se jen prostřednictvím obrazovek počítačů. Je tohle smyslem našeho života?

BOLESTNÝM SRDCEM BIJE CIT

14. května 2015 v 19:00 | Lauralex
Chtěla bych Ti svou lásku dát,
na oplátku Tvou si brát.

Jsi má hvězda do tmy hořící,
láska můj svět řídící.

Dala bych všechno, abys byl můj,
vždy a všude, stůj co stůj.

Miluju Tě zas a znova,
jenže mezi náma už je ona.
Já jen jaksi tuším,
jsi vše, po čem toužím.

Nechám si o Tobě zas jen zdát
a se svým srdcem dál se budu prát.

(napsáno v roce 2012)

PLANOUCÍ TAM, CO SLZY LÁSKY

24. dubna 2015 v 13:00 | Lauralex
Každým dnem, každou minutou
jsi mým snem, který už je rutinou.

Miluju Tě,
nemáš tušení,
až změní se to,
dej mi znamení.

Ležím sama, utápím se ve snech,
bude to pohádka, až ucítím Tvé rty na mých rtech.

Svět nemusí být černobílý,
vytvoříme vlastní pravidla hry,
skvěle hrajeme své role,
v příběhu, kde nikdo nevítězí.

Nechci o Tobě snít, chci s Tebou žít.

(napsáno v roce 2012)

BEZ KONCE LÁSKA JE

18. dubna 2015 v 23:00 | Lauralex
Je noc a ve mně to zase vře. Když nic nedává smysl a přitom je to tak jednoduchý.

Nemůžu spát,
v hlavě Tě mám,
divný pocit v břiše - to asi láska k Tobě.

Padám do toho níž a níž,
pozor, ať se nespálíš.

Bolí to, ani nevíš jak,
jsem jen člověk, co čeká na zázrak.

Zbyde akorát jizva veliká
po tom, jak já byla zamilovaná.

(napsáno v roce 2012)

Píšu ti - TT

9. června 2014 v 21:00 | Lauralex
Píšu ti, protože mě trápí spousta věcí,
nejen prázdný cesty domů
a to věčný přemejšlení k tomu.
Trápí mě pět ranních probuzení v týdnu
a to pořád neni všechno.

Trápí mě, že mě lidi nechápou
a že se držej svejch kolejí
a kolem jako by nic a kolem jakoby nic,
jenom prochází se.

TOMÁŠ KLUS - DOPIS

Namísto slov.

Je zvláštní, jak se teď témata týdne vždycky hodí k něčemu, co plně vyjadřuje moje pocity a vše, co bych chtěla říct.

Když mi bylo pět - TT

17. května 2014 v 18:00 | Lauralex

"Když mi bylo pět, maminka mi řekla, že klíčem k životu je štěstí. Když jsem přišel do školy, zeptali se mě, co chci být, až vyrostu. Napsal jsem "šťastný". Řekli mi, že nerozumím zadání. Já jim řekl, že oni nerozumí životu."

Asi takhle. Tímto budíž vystiženo všechno.
Jeden z mých oblíbených citátů. On věděl, co říká. A vyjadřuje to všechno, co bych chtěla říct.

(omlouvám se za trapný článek TT)

TÁTOVI

25. dubna 2014 v 15:05 | Lauralex
Je to už víc než rok, co jsem tuhle básničku napsala. Nejsem žádnej básník, a i když mé desky čítají třináct básniček, co jsem sama složila, nikdy jsem se s nima nikde nechlubila. Tohle jsem složila o tátovi pro něj k narozeninám a jsem na to hrdá. Dávala jsem jí přečíst třem kamarádkám, abych si byla jistá, že to můžu použít, a všechny to rozbrečelo (no a tátu taky). Nejdřív jsem si říkala, že je to takový moje, ale vážně se mi líbí a doufám, že tu nebude nikdo takovej, kdo by to obšlehnul, tak bych se o ní s váma ráda podělila.
Jo, a jenom co se týče úpravy, básničky fakt nijak moc neskládám, takže co se týče stylizace - rýmy, tečky, čárky, psala jsem to podle sebe, kdyby se vám nějaký odstavce třeba nezdály.

Jako malý samá kudrlinka,
dnes už vlasů po málu,
takový, či makový, jsi báječný táta.

Jsi můj táta jediný, co dnes slaví narozeniny,
dvacet nebo padesát, lepší než-li šedesát.
I když roky přibývají a vlasy šednou,
pro mě jsi a vždy budeš tím nejlepším tátou.

Na světě jsou stovky lidí,
můj táta jen jeden,
řekne všechno, co si myslí,
spolu jdeme světem.

Vážím si Tvé trpělivosti, co jsi se mnou měl,
ve chvílích mé otrávenosti, co můj obličej měl.
Vždy jsi mě podržel, mé nálady vydržel.

Jsi můj přítel nejlepší,
ten, na kom mi záleží.
Táta s velkým Té,
co po mém boku jde.

První muž, co zapsal se do mého srdce
a na tomto místě už vždy bude.

Na otcovské vysvědčení jednu velkou jedničku,
jsi víc než sto učitelů, jsi můj, za to děkuju.

Táta je táta,
kdo je víc?
Vůbec nikdo, víc už nic.

Chci Ti říct už jen jedno: Miluju Tě, ty můj taťko!

Úvaha - Jaké umění se mi líbí a proč?

5. září 2013 v 17:40 | Lauralex
20
Kdesi jsem narazila na takové motto, které se mi velice líbilo a které i vyjadřuje můj styl života - říkalo se v něm "ŽIVOT BEZ UMĚNÍ JE BLBOST" a s tím já naprosto souhlasím.

Do umění spadá hodně věcí a každý může považovat za umění něco jiného, to či ty, které má nejradši a to či ty, kteří mu něco dávají, nějak na něj působí.
Pro mě osobně je nejúžasnějším uměním literatura, poezie, malířství, hudba a tak trochu i divadlo, pokud o tom můžu mluvit jako o umění, o které se hlavně zajímám a někdy i sama tvořím. Tomu, co vytvořím, teda spíš říkám "výplody kreativity", ale už to, že dělám něco, co má spojistost s uměním, mě baví.

Co se týče literatury, nemám vyhraněný žádný žánr, ani neupřednostňuji českou nebo zahraniční. Líbí se mi citát od Jana Ámose Komenského: "Nemilovat knihy znamená nemilovat moudrost - nemilovat moudrost však znamená stávat se hlupákem." V knihách vidím určitý styl vysvobození z reality. Jsou mnohem lepší než televize, počítač a všechno tohle. Sama bych někdy chtěla napsat knihu. Spisovatelka nebudu, i když by se mi to líbilo, ale nemyslím si, že bych na to měla, ovšem psaní jen tak, pro sebe nebo i pro někoho druhého mě baví.
A v poezii, tam je mi vlastně jedno, od koho to je, z jaké je to doby, ale musí mě to něčím zaujmout, nějak mě to k sobě přitáhnout. Miluju Karla Hynka Máchu. Pan Mácha je neskutečná osobnost, která mi šíleným způsobem imponuje. Myslím, že je právem ńazýván zakladatelem české moderní poezie. Není jiného autora, kterého bych tak obdivovala a o kterého bych se tak zajímala. Kdyby to šlo, ráda bych se s ním aspoň na pár minut setkala. Jeho Máj je něco úžasného. Ani nevím, proč jsem si jí tak oblíbila, ale v ní je toho tolik, že na mě zapůsobila hned. Některé verše k člověku tak promlouvají, že nejde si je nezapamatovat. Řekne to mnoho věcí a všechno má svůj význam.

Pokud jde o malířství, nikdy jsem moc nerozlišovala termíny kresba a malba, ale každé je samostatné umění a asi by se to rozlišovat mělo. Mám ráda olejomalbu, akrylové barvy a líbí se mi i vitráže, vitráže z doby secese jsou skvělé. Z malířů zmíním určitě Leonarda daVinciho, leč Monu Lisu zrovna nemusím, líbí se mi Dáma s hranostajem. Když kreslím nebo maluju já, nikdo mě neinspiruje, ale to spíš proto, že všichni uznávaním malíří, jako třeba Alfons Mucha, Mikoláš Aleš, Edvard Munch nebo zmiňovaný Leonardo daVinci, byli umělci a já bych si ani netroufla je napodobovat. Ale ráda se na výstavách dívám po obrazech, kdy mě něco z nich uchvátí, zůstane mi to v hlavě a pak to vložím do svého obrazu.
Ráda mám romantismus, jak v malířství, tak v literatuře.

No a pokud mě něco naplňuje, tak je to hudba. Hudba dokáže vyvolat tolik emocí, že to ani není možné. Někdy to zní jako trapné klišé, ale hudba vážně dokáže člověku pomoct, zlepšit náladu, dát mu nějaký pocit něčeho. Velkou roli v tom podle mě hrají také hudební nástroje, nejen samotný zpěv, ba dokonce někdy stačí právě jen ta hudba - melodie beze slov. Naživo dokáže hudba oslovit s takovou intenzitou, je to taková atmosféra, že mám pocit, že jsem úplně někde jinde, v lepším, krásnějším a spokojenějším světě.

Umění mám opravdu ráda, je toho víc, co mám ráda, ale nedokážu se rozhodnout jen pro jedno.

Vypravování - Můj adrenalinový zážitek

31. října 2012 v 19:25 | Lauralex

Fóbii ze zubařů má asi většina lidí, ale já si nechám radši upadnout pusu bolestí než abych jí otevřela před doktorem dokořán a nechala ho montovat se mi v ní a dloubat mi do zubů všemi možnými nástroji, které má, samozřejmě většinou těmi nejostřejšími, z kterých mě polije horko, jen je zahlédnu při vstupu do ordinace. Když musím opravdu k zubaří jít, a obesně k nějakému doktorovi, je to adrenalin jako všechny skoky padákem, bungee-jumpingy a nevím, co ještě, dohromady.

Už na prvním stupni na základní škole jsem nenáviděla návštěvy zubaře, ani když jsem dostala bonbon, obrázek nebo jahůdkovou mastičku na zub před trháním, které jsem nikdy nevěřila, ještě když jsem byla v seznamu poslední a musela dlouhé minuty čekat, než se přede mnou vystřídá ostatních 25 vyděšených spolužáků.
Asi v 7. nebo 8. třídě jsem začala chodit na ortodoncii k holohlavému panu doktorovi ve středním věku na rovnátka, která mi zubařka doporučovala už nějaký čas předtím. I při první návštěvě, kdy mě táta několikrát předem upozornil, že jde jen o konzultaci, na mě bylo při prvním pohledu znatelné, že mě popadá mírný panický strach. Vlastně každá návštěva probíhala stejně, i když jsem věděla, co mě čeká. Po všemožném železe v puse, od strojku, který byl připevněný na patro, ve tvaru čtverce, kvůli kterému jsem jedla skoro půl roku tekutou stravu než jsem se s tím naučila jíst, po kroužky zasazené mezi zuby, mě čekalo vrtání šroubků do dásní, na které se budou nasazovat gumičky. Když mi to pan doktor oznámil, byla jsem přesvědčená, že už tam nikdy nepůjdu, zamknu se třeba na záchodě, ale vrtání do dásní? Aha, dobrý vtip. Táta mě tam přecejenom dostal, ale už 14 dní dopředu mi bylo špatně strachy.

Celou cestu tam jsem přemýšlela, jaká bude nejlepší příležitost k útěku. Bohužel žádná. Pan doktor mě přivítal s úsměvem, že už je na mě připravený, že už se na mě těšil. To je asi tak jediný, kdo se mohl těšit. Plná děsu jsem si lehla na křeslo, které už mi bylo důvěrně známé, otevřela jsem pusu a očima posouvala ručičky na hodinách, na které jediné jsem viděla, abych už to měla za sebou. Napoprvé se to nepovedlo, pusu jsem měla opíchanou od injekcí jak po náletu sršáňů. Asi napopáté, kdy už to vypadalo, že se dílo podařilo, šroubky zajely do dásní tak, jak měly, nikde nevypadávají a já nedrtím zubařské křeslo bolestí, mi začala téct krev nezastavitelnou rychlostí. Nejspíš mi to zavrtal do nějaké cévky. Pusa se mi začala plnit jak krví, tak vatovými tamponky. Dodnes nechápu, proč nepoužil odsávačku, kterou mi jinak strkal do pusy skoro pořád. Vlastně jsem pořádně nevěděla, co se děje, viděla jsem jen bílý strop, hodiny na stěně a tátu, který se z toho taky málem složil, zubaře nenávidí snad ještě víc než já. Aspoň že tu krev jsem neviděla, jinak bych omdlela asi hned. Svíjela jsem se na křesle, pan doktor mi jednou rukou držel v puse vatové tampony, druhou se drbal na hlavě, a když se mě zeptal, jestli mi není špatně, což jsem mu jen zakývala hlavou, že je, překvapení, myslela jsem, že mu to vážně všechno vyplivnu na sněhově bílý plášť. Až bude jednou polykat krev po litrech, taky se ho zeptám, jestli mu náhodou, ale jen tak náhodou není špatně.

Asi po hodině se krev zastavila, táta se probral do přítomnosti a mohli jsme odjet domů. Po návrhu sestřičky, že si za to zasloužím nějakou odměnu, mi táta v nemocniční kantýně koupil limonádu na vyplachování pusy, posadil do auta a odvezl domů.

A za týden mě to po neúspěšném pokusu čekalo znova.
 
 

Reklama