1001 věcí, co mě serou! - Články

Dál a pryč a od lidí.

Thu, 17 May 2012 16:35:08 +0200

Ještě než vám odtajním, co mám ráda, informovala bych o dějících se záležitostech. Mám napsáno několik bodů a chci z toho udělat článek; proč ale nenechat to jako článek.

Jsem na Hexoralu (případně Orofar a Strepfen). Z hrnu se želvou piju čaj s medem po litrech. Okolo mě to vypadá jako v reklamě na sprej do nosu se spoustou kapesníčků. Chřipéčka jede. Teda spíš angína, nevim, ještě se nepodařilo dokopat mě k doktorce, i když by to bylo možná k věci, na to, v jakejch se v noci svíjím bolestech. Matka ráno konstatovala, že mám asi horečku, to jsem popřela, i když se mi strašně chtělo zůstat celej den v posteli a nikam nechodit. Dneska od tří nespim. Za celej tejden jsem naspala patnáct hodin, bomba. Když prostě se to nehodí, je před zkouškama.

Se zájmem o svoje zdraví jsem vyčetla, že mám jasnou známku spánkového deficitu. No, je to možný. Když jsme unaveni, stresovaní a nevyspalí, snáze se nachladíme, snáze podléháme nejrůznějším infekcím, cítíme se malátní a bolí nás celé tělo. Jó no. Kdyby spíš napsali, co s tím mám dělat. To, že si v sobotu přispím do oběda, mi vůbec nijak nepomůže (to tam taky bylo někde napsaný). Ze mě by obecně doktoři neměli radost.

Potřebovala bych nový boty, asi i oblečení, co s tím ...Asi jít do obchodu, co? Šmarja. Když jsme u toho, při prohlížení hadrů v časopisech, řekla jsem si takový předsevzetí, přesto že si je nikdy nedávám, jsou k ničemu, že si tak nějak užiju léto. Nebo léto, tak vůbec, hezký počasí, budu se snažit bejt venku --to asi taky záleží na T no. Když jsem to psala, venku hezky bylo, a věřila jsem tomu, teď už o tom nijak přesvědčená nejsem.

Škoda, že si to oblečení z toho časopisu nemůžu prostě vzít.

Jsem největší umělec na světě. Dýcháte mi na záda horký dech, ale nesaháte mi ani po paty. Nikdo! To jsem četla v tramvaji. Chtěla bych už mít všechno, co mám před sebou, za sebou.

1000 věcí, které mám ráda

Wed, 16 May 2012 16:00:16 +0200

Můj blog má momentálně podnázev 1001 věcí, co mě serou. Objevila jsem tenhle projekt na jednom z oblíbených blogů a abych vás přesvědčila, že i když se to tak může jevit, můj život není jen o těch věcech, co mě serou. Dřív tu jakási podobná rubrika byla, bylo v ní to, co se mi líbí, no a co mám ráda, ale to bylo vadný, tohle už má nějakou úroveň.

Někdo, asi ti delší dobu pravidelní čtenáři, už zná hodně věcí, co by se tu mohlo objevit. Možná díky tomu tu poznávám nový kamarády a třeba tu najdu další, až podle toho zjistíme, že máme něco společnýho. Jsem opravdu zvláštní (chtěla jsem říct úchylnej) člověk, ale to je jedno, můžete tu čekat opravdu cokoliv - dobře, skoro cokoliv. Těch věcí bude určitě víc než tisíc, zajímalo by mě, jestli se tu k tý tisícovce jednou dostanu.

To totiž ještě poznáte, kdo je Lauralex zač.

Kdo nežral hlínu, ten to neocení.

Sun, 13 May 2012 20:25:15 +0200

Že by zase nějakej hovnovej článek?

Vyvaluju se na zahradě, slunce září na všechny strany, vítr ve vlasech, vnímám jenom tu svobodu, cejtim tu potěchu ve vzduchu, v tu chvíli patřící a všechno se točící kolem mě, protože jsem jen já, sama, mám zavřený oči a jen tak bez ničeho je mám zavřený. Nechci to popisovat jako nějakej procítěnej básník, ale je to vopravdu nádhera, přesně takhle tohle to vystihuje.

Pohodička, gauč, s tátou u televize, hokej, pivínko - to jen u něj, já teda černej čaj. No relax, tý jo. Hokej mě nikdy nebral, celý tyhle mistrovství mě vůbec nezajímaj. Matka tu neni a i když už to, co bylo, neřešim, vztah se trochu zlepšil a tak nějak jsem ho vyvážila na normální žicí úroveň, nepostrádám jí tu, nechybí mi, přijdu si volnější.

Ani nevim, chtěla jsem se pochlubit s jedničkou dvakrát podtrženou za ten referát o Janě Eyrové, teď si jí půjčila, protože ona ho četla, lásku ke knížkám mám tak trochu nejspíš po ní. Když přišla z práce, měla jsem to připravený na stole, ale jakmile jsem přišla do obýváku, stála tam, teď jsem si říkala, co vlastně, hned mě to přešlo a zase jsem s tím referátem odpochodovala zpátky do pokoje, učit se literaturu.

No nic.

Nemám tu v bloku žádný další kytičky nebo srdíčka, domečky, stromečky, nic barevnýho, abych tak něco řekla. Nejsem na půdě, ale mám dokreslenýho koně; ouchylák Jack to má stejně nejjednodušší. A už mi je to jedno. Celý přemejšlení si nechám na doma, bolí mě ruka. Hnědej Nostalgy deník je fajn, na nic se neptá, nebo jak se to říká, a na otázky jsem zase tu. Tak jako tak.

Až jednou něco půjde, to bude teprve zcela otevřeně. Ze školy jsem si odnesla jednu žlutou vlaštovku a lodičku. Parádně jsme se v pátek chytly, celá třída, všech dvacetdva holek, co dorazilo, překvapivě, je přece pátek. Neřikala bych pohádaly, spíš taková diskuze s výměnou názorů a myšlení při tom na to, že je každá blbá. Myslim, že to byly chutě sežrat se. Pak už jsem si jen dokola opakovala tady to už nejde, ty vole. Žádná ZOO se nekoná a z nějakejch dvanácti, co bylo pro, se den potom přihlásilo šest lidí. O to až tak nejde. Ale od toho se to celý odvíjelo, řekla bych (trošku píčovina). Mně ani nijak nevadí, že tam nepůjdeme, jen všechno, co to potom u holek obnášelo, no pane bože. Co jinýho jsem mohla čekat, než že A začně se svejma chytrejma kecama, když se o něčem diskutuje. Mám nervy, jen když začne mluvit, třeba při zkoušení u tabule, já bych jí -ukazujužeškrtim-. Přihlásim se pro něco, co chci, neni mi to jedno, nepodřídim se většině, co chtěj a najednou asi nejsem kamarádka. Ha, ony nejsou moje kamarádky, ale to už je jen tak. Nemohla jsem, když se na mě otočila M, že abych nehlasovala pro ZOO a já se jí zeptala proč, že tam chci. Koneckonců, já bych se i podřídila, ale z toho, co při těch plánech z nich vyplynulo za dementní argumenty, ty vole. V tý třídě to nejde, nemělo to cenu. A řešit budu, až do toho zapojej svoje mozky. A že bych ještě někdy víckrát měla něco hrát, na to můžou zapomenout. Já vim, takhle to vypadá trapně, možná i je; jenže řekněte, je hádka lepší na videu nebo na papíře, že jo. Škoda, že jste to neviděli, ke konci už jsem jenom kroutila hlavou a v duchu se smála. Učitelka, jako kdyby nevěděla, že my se nikdy nedohodnem, odešla, při čemž se pořád debilně usmívala, přesto jak jsme na ní řvaly, a práskla dveřma. Dveře mají kliku. A máme hovno. Debilita jistejch lidí je nekonečná. Vyházela bych to tam z okna, celý.

To je jedno. Jen kulturní vložka.

Seděla jsem na bílý židli, teda krémový nebo co to je za barvu, s hlavou opřenou o ruku, lžičkou jsem míchala kakao. Čumim na to kakao, dělají se bublinky, je jahodový. A zmiňuju to jen proto, že teď momentálně v tu chvíli mi přijde, že to k něčemu vede. Asi jakože se dívám na Slunce seno a pár facek a kroutim hlavou nad tim, co z tohohle článku vzniklo za pošahanost. Teď se vykláním z okna, koukám do noci na světla měst tam daleko, na hvězdy, jako ve filmu, lidi u toho přemejšlej a probíraj v hlavě svůj život.

Je to všechno pošahaný, mluvit o tomhle a tom ostatním, vstávala jsem v půl jedný, a jenom proto, že bylo půl jedný (ale vsadim se, že večer neusnu), a chce se mi spát. Štětce mám v květináči se srdíčkem, malířskej stojan na koši na prádlo, v kterym jsou plyšáci. Tohle píšu nadvakrát, do bloku a na blog. Mám docela hodně napsanejch, nezveřejněnejch věcí. Možná to má nějakej důvod. Zrovna nevim jakej.

Až se to podaří - jestli se to podaří, budu psát normálně ..Třeba až si na mě T vzpomene, až si vůbec aspoň někdo vzpomene ..

Buď cestu najdu, nebo si udělám vlastní.

Thu, 10 May 2012 21:20:01 +0200

Už ani učitelka N (nemůžu napsat její jméno - a její přezdívka příliš souvisí s tím jménem, to ona nám pořád referuje o tom, jak se dá na internetu všechno dohledat a můžou z toho bejt velký problémy, no a ještě to tu objeví, nějak mě pozná, i když jsem radši všechny svoje fotky smazala, osobně jsem našla blogy už dvou kamarádek, do kterejch bych to jednak nikdy neřekla a nemaj o tom ani páru, takže to neni tak těžký zase) si nemůže vzpomenout na moje jméno. To je dobrý. Já jsem vůbec takovej anonym.

Seděla na hrázi,

spoutaná v dálkách,

s větrem za zády,

se sebou samou v hádkách.

Měla sen - přec jen,

viděla vidinu světa

před sebou,

lesklou jako měsíční zář - přec jen.

Přec jen.

No, jsem originální? HA. Jsem jen kapku dementní.

Snažim se měnit lidi. Asi to neni dobře. Nebudem to přefilozofovávat, teď fakt ne, snažim se změnit T. Mně se teda zdá, že se jí snažim pomoct, ale to už obnáší tu změnu. Mně na ní jen záleží, nechci, aby zahodila život kvůli posranýmu chlastu - především. Ono je to dlouho, ale tenhle rok, druhák, je obzvlášť na hovno. Musím jí dát ten dopis. A napíšu další. Jen na to furt zapomínám.

Metrem jezdim s chlapíkem, co je podobnej L.H. Úplně! Teda jezdila jsem, on nějak dojezdil. A pak, ty vole, taková příšera tam místo něj. A takhle si v duchu povídám, když jedu v sedm ráno. Do školy si chodim pro podpisy k jedničkám, psát písemky pro celou třídu, skládat nebásničkový básničky, psát právě takový hovadiny jako je tohle a vočumovat profil H2. Jo, má novou fotku. Ty krávo, málem jsem se smíchy udusila. To nechcete, to ne, tohle fakt ne. Hned jsem to řekla T, ať se podívá, abychom se měly o hodinách čemu tlemit (ne že by nebylo čemu a ne že bychom se každou hodinu neválely smíchy po lavici). Úkoly asi budu psát ve škole. Ze povídání na občanku, ani nevim, do jakýho slohovýho útvaru to zařadit, profil kadeřníka, mám jedničku a komentář 'výborná práce'. Psala jsem si to o hodinách. Z referátu o Janě Eyrové mám jedničku dvakrát podtrženou, hua! Přiznávám, čekala jsem to. To jsem dělala doma, jenže to moc prožívám, knížky no. Vůbec nejsem šprt.

Ještě asi s třema blondýnama, který se při probírání Wievehga ptají, jestli ještě žije, jsem se přihlásila, že chci do ZOO. Vole, do ZOO, to prostě jo! Kino by bylo možná lepší, ale vkus těch blondýn je úděsnej, nebylo by to tak lepší, jak by bylo. Já taky hraju posranej kufr před tabulí a dělám ze sebe idiota a řvou na mě s T, když to nechcem hrát, takže jdeme do ZOO a žádný já nechci.

Vůbec to neni zajímavý, ale nějak jsem se tu musela podělit o svojí radost. Protože já vůbec nejsem v depresi, že jo.

Se zděšením jsem zjistila, že z němčiny si pamatuju úplný hovno. A to jako ne. Zvopakuju si to znova, na víkend si vezmu starý učebnice ze základky a slovíčka, s němčinou nechci skončit, když už mi jí utli na střední, budu se učit sama. WOLLEN WIR GEHEN.

Mozek je jen aparát, jehož pomocí si myslíme, že myslíme. S bráchou si hrajem na Mitche Buchannona a skáčem přes vlny. Čao nějaký myšlení a osmnáctka. Zejtra zaplatim dvacku na drogy a odjedu za tátou na chatu.

Plujeme do tmy zapomenout.

Tue, 08 May 2012 20:10:00 +0200

Občas si řikám, že se na všechno vyseru. Pak mi dojde, že už stejně na všechno seru. Žlutá mikina, červený vlasy v polozápadu slunce, velikánský louky plný alergenů míhající se za okýnkem jedoucího auta, Küss mich na volume 20. Ani jsem nevěřila, že se dočkám, doufala jsem. Pravdou je, že depkařský stavy nepřicházej jen s podzimním počasím a chmurama, vůbec.

Já jen vim, že nic nevim. Klikám na lištu na dokument a furt se objevuje a mizí. Ich weiß, was ich will und ich will es nur mit dir. Komm, ich habe keine Angst. Ich weiß, was ich will und ich will es jetzt und hier. Wir warten schon so lang. Ich weiß, was ich will das was ich will, bist du. Ich freu mich schon auf dich. Ich weiß, was ich will und ich greife heute zu. Ich bin für dich gefährlich. Tapeta na mym zděděnym, lépe řečeno odhozenym notebooku po tátovi, kterej by to už jinak mohl mít dávno za sebou a je na tyhle věci fajn, je stále stejná. Vyšehrad. Nebudu o něm začínat, nebudu, ale je tam nádherně. Jiný hodící se obrázky tu ani nemám, jen klavír. Matka hází nůžky z půdy na zem, moje nůžky, po mně, pane bože; sprostý slova si nechám na jindy. Udělám si tetování z jogurtu. S pirátem.

Chybí mi starý časy, nebo jak to jinak nazvat. Taková ta sedmá, osmá, devátá třída. Ne ty časy fyziky, kdy bylo na tabuli ró rovná se a já viděla jen zahnutou mikulášskou berli. Čim víc moji kamarádi žijou alkoholem, cigaretama a hulením, tím víc si uvědomuju, že dětství je nadobro pryč - protože já bych klidně byla ještě chvíli (a neřikám, že nejsem) dítětem. Kde jsou rozbitý kolena, špinavý oblečení od hlíny, písek ve vlasech, vymejšlení tanečních kreací, hraní schovky můžeteužjdemevždyckyvászapikáme, fotbalu kopejkopeškopu, vybiky tajnýznameníbudemstévždyckyvdružstvu, vodníka nebo mimin, lezení po stromech, věšení na tyče, vaření lektvarů z kopřiv, házení kamínků do oken, řvaní taaatiii pod balkonem, chození pro dvacku na zmrzlinu, kreslení krychlí křídama, čištění zdí limonádou, když se nějaký bábě nelíbilo naše dílo, čekání na řízky, projíždění kaluží na kole v co největší rychlosti, sjíždění kopců na bruslích neumimbrzdit, trhání "vzácnejch" slunečnic z místa, kam už jsme nesměli, posouvání hodinek zpátky, abychom mohli bejt ještě venku; kde, ty vole? Já vim, že je mi skoro osmnáct, a co jako, osmnáct nebo dvanáct, rozdíl je jenom v tom čísle. Řeknu vám, že bych si přála jeden den s tim všim, co jsem vyjmenovala, přesně tak, jako dřív. Ty jo, docela zajímavá představa.

Neřešila jsem žádnou pitomou školu, bála jsem se tam jít jenom, když jsem měla zapojovat obvody na elektrotechničkách, nestresovala jsem se zkouškovým, nebyli prokletí H a já nevim kdo a s nima spojený FA, vztahy s rodičema byly normální, prostě dětský. Tohle mám teď před sebou denodenně. Naučit se redukovaný diaminový sloučeniny na dvě A4, vypracovat dvět tři studie na technologii, napsat referáty na všechny hodiny občanky, psychologie a češtiny, za den píšem pět písemek, stresuju se, jestli udělám zkoušky, místo toho, abych šla na odpolední s tou strašnou učitelkou, bych radši ty elektortechničky, mám nervy až je mi z toho blbě - a to vybírám to málo z toho, co všechno musim dělat, poslouchám, jak všichni vypráví, co dělali se svou drahou polovičkou, nejčastějc kino, zatímco já dřepim doma a civim do zdi, v lepším případě do počítače, kde si pouštim díly seriálů furt dokola jako nějakou náhradu, doma nemůžu nic říct, všechno musí bejt podle dospělejch, a tak právě bude všechno podle mě, a že bych se s něčim měla doma někomu svěřovat, to teda fakt ne no. Jak tak nad tim přemejšlim, chybí mi spíš T.

Stejně je to strašný s tou osmnáctkou, nedávno jsem si říkala, že mám ještě čyři roky.

Každej mi určitě rozumí, v něčem nebo podle svýho myšlení. Vyjádřit jsem se stejně chtěla jinak. Protože - chce se vám při tom brečet? Nechce, že jo, jenže to, co já cejtim, chce se mi brečet strašně.

Má vůbec cenu psát něco na téma týdne originalita? V dnešní době asi ani ne, ale už to, že každej něco napíšete a máte na to svůj názor, je originalita.

Byla sobota, je úterý.

Víte, co je nejhorší? Milča ode mě píše esemesky 'miluji tě'.

Z principu odmítám jakoukoli formu štěstí.

Tue, 01 May 2012 19:10:03 +0200

Tý koly bylo moc. Napsala jsem T dopis. Červenou a zelenou fixou. V půl druhý ráno.

A čí život žiješ? Vždycky je dlouhá doba. Nejlepší dny prchnou nejdříve. Občas moc mluvíme. Chtěla jsem změnit svět, ale svět změnil mě. Nic nesouvisí s ničím. Skoro nic. Patetický, jak to všechno zamotává myšlení. Dám si pistáciovej termix. Po večerech zapisuju do hnědýho Nostalgy deníku. Je to takový huuu, až je to fajn, možná k ničemu a možná taky ne. Mám totiž chvílema strach.

Nestihla jsem ani jeden pořad o Máchovi, sakra! Tenhle den je pro mě fajn - z hlediska K. H. Máchy, jak já ho mám ráda. Pusu jsem dala Míše, mýmu osmákovi, však tu miluju, musí to stačit.

Seděla. Ne na hrázi, na černym gauči, opřená o něj. Okolo několik dalších lidí. Nevnímali vůbec nic. Na stolku žlutej hrnek kafe. Nebude nikdy vědět. Ale něco přijde. Než umře. Vypařilo se to. Všechno. Jen tak. Co bylo už pominulo.

Ať mají všichni peace v duši.

...

Vim, co je dobrý, vim, co je špatný, nevim jak to vim, ale je to málo platný.

Sun, 29 Apr 2012 20:35:02 +0200

Nebudu na začátek psát citát o tom, jakej život je, o čem je, jak to v něm chodí, co se musí a má, o lidech nebo času, což by rozhodně přidalo na prožitku, a já taková jsem, svym způsobem to pro mě je. Žádnej citáteček stejně nevysloví moje pocity, nedokáže popsat moji náladunenáladu. Akorát do sebe hážu ibalginy, vařim jahodovej puding, stahuju obrázky a myslím na H2.

Možná si pamatujete, když jsem řekla, že neni nic úžasnějšího než vylízt na tu půdu a bejt tam pánem všeho. To jsem ale nevěděla, že se může stát, že v tejdnu odpolední budu mít po víkendu dva dny volna, tomu se asi opravdu nic nevyrovná. I když ty dva dny budou úplně na hovno, to je očekávaný, čarodějnice znamenají vožrat se, soutěžit o to, kdo toho víc vychlastá, kdo se zhulí a nepobleje se a kdo dokáže dojít domu. To je tak, když se na něco těšíte a ono to pak nevyjde, znáte, ne? Po tom, co se mi zdálo o H2 a já se rozbrečela, že se jednou nestalo na tělocviku to, co by mohlo bejt hodně zajímavý a pro mě hezký, jsem se rozhodla, že si to udělám podle sebe, když už budu sama doma, že jo.

Ty vole, jak já bych teď někoho potřebovala ..

Na seznamu se objevil jakejsi playlist - hudební televize tomu říkaj, tak to tady projíždím, abych aspoň trochu nepřemejšlela, ale u něčeho, co se tam najde za písničky, je to spíš naopak. Už tři dny si pouštim video z mobilu, když jsme si s T hrály s chodícím chrochtacím prasátkem. Že maj všichni normální stejný hlasy a já tam skřehotám jak idiot; strašně ráda na to vzpomínám, ten výtlem, co vždycky dostanu. A zase člověk přemejšlí. V poslední době je to tak furt, jen netušim, co se děje, nemůžu přijít na nic, co by za tím bylo.

Taky bych ten článek mohla zveřejnit, když ho píšu od půl pátý. Je to už docela dlouho, co píšu dementní články a začíná mě to srát, ale musim psát, musim, představte si, že všechno dusim v sobě (a to ještě třičtvrtě dalšího ve mně je). V sobotu jsem lítala se svejma červenejma vlasama ve větru, jezdila na kole, seděla s tátou a bráchou do noci venku ve svitu svíčky a pila mátovej čaj a bylo mi fajn.

Myslim, že jsem ze sebe chtěla dostat úplně něco jinýho ---neni to jedno? Prostě každý z nás dělá mnoho věcí tak, aby vyhověl snům jiných lidí - rodičů, partnerů, učitelů nebo spolužáků.

Plno lidí chce číst v mojí hlavě, chtějí mě soudit a myslí, že vědí, přitom jsou všichni tak daleko k pravdě, že všechny ty názory jsou pro mě směšný.

Tue, 24 Apr 2012 17:35:00 +0200

Smutní lidé se často na venek zdají být nejšťastnějšími, ale uvnitř nich se odehrává boj na život a na smrt. Proč si nalhávát, že zejtra bude líp? Pokaždý, když se ráno vzbudím, je dnes.

Takovej ten pocit, když nemáte na nic chuť. Takovej ten pocit, když vám je všechno jedno. Takovej ten pocit, když nic nejde. Takovej ten pocit, když je na vás někdo naštvanej a vy nevíte proč. Takovej ten pocit, když už nemůžete. Takovej ten pocit, když se přetvařujete, že jste v pohodě. Takovej ten pocit, když vám něco strašně chybí. Takovej ten pocit, když potřebujete, aby se o vás někdo zajímal. Takovej ten pocit, když vlastně nevíte, co se děje. Takovej ten pocit, když chcete vyřvat do světa, jak je to na hovno. Takovej ten pocit, když přemejšlíte nad tím, co tu na světě děláte. Takovej ten pocit, když se vám chce brečet, nevíte kvůli čemu a nejde to zastavit. Takovej ten pocit, kdy to neni dobrý.

Tejden, kdy se učitelé domluvili, že napíšem všechny testy, který jsme kdy měli psát, přežíráte se ibalginama, jinak kvůli bolesti nezvládáte fungovat, zdá se vám o H2, zase, posloucháte starý písničky a vůbec se vracíte ke starejm časům a těm vzpomínkám, a to většinou něco znamená a ne nic dobrýho.

Až já budu žít, to bude teprve něco. Státní svátek.

...A takovej ten pocit, kdy si ušetříte psát články.

Ellen Emerson White - Můj příběh - Titanic

Sun, 22 Apr 2012 21:05:00 +0200

"Před námi nebylo nic, jen oceán." Přede mnou nebylo nic, jen kniha. Titanic. kdo by neznal. Miluju film, ale zajímá mě to i z hlediska historie. A proto když jsem narazila na tuto knížku, neváhala jsem ani minutu a věděla jsem, že si jí musim přečíst.

Příběh potápějící se nepotopitelné lodi snů zná každý, jak to ale bylo doopravdy v člověku, který to celé prožil, pocity, které se v člověku hromadí, myšlenky, které se člověku honí v hlavě, to, že víte, že se blíží smrt, ale nemůžete nic dělat.

Kniha má sice jen 128 stran, z toho třináct stran histroické fotky a historická poznámka, nicméně je v ní úplně všechno. Přečtenou jsem jí tudíž měla za dva dny, vzhledem k časovému vytížení školou, v pohodě se dá přelouskat za jeden den určitě, ale zanechala ve mně hodně silný dojmy, úplně jsem se do toho vžila a přemejšlela o všech těch lidech, o tom, co bude, i když je úplně jasný, jak to skončí - když tedy člověk příběh Titanicu zná - a co se asi tak stane.

Příběh začíná, když třináctiletá Margaret Anne opouští sirotčinec, kde vyrůstala, a jako společnice paní Carstairsové, bohaté paní, odplouvá do Ameriky, což je její sen a těší se, že se zde setká s bratrem. Margaret Anne si zapisuje celou cestu do deníku. Ode dne, kdy se setkala s paní Carstairsovou, do dne, kdy se Titanic potopil, ona se zachránila a odjela s bratrem do Bostonu.

Margaret Anne obědvá s různými významnými lidmi, skamarádí se se sluhou Robertem, do kterého se zamiluje, obléká se do všelijakých šatů od své zaměstnankyně paní Carstairsové, užívá si plavbu ...vše se obrátí, když Titanic narazí do ledovce, ona pozoruje kluky, kteří hrají koapnou s kusem ledu, snaží se zachránit Roberta, nakonec už jen svádí boj o život a čeká na smrt.

Každému, koho zajímá Titanic nebo má třeba rád skutečné události, bych tuto knížku doporučila. Najde se tam zmínka i o například panu Andresowi, Molly Brownové a dalších. Je tam popsáno, co a jak vypadalo, jak lidé žili, trávení času na lodi a hlavně atmosféra, když se loď potápěla. Přestože je to smutný příběh, je to krásná kniha, moc hezky napsaná.

Při všelijakých článcích a nových skutečnostech o Titanicu mě vždycky bude tak nějak mrazit a to i při vzpomínce na tuhle knížku. Nevzpomínám si, jestli jsem u ní nějak hodně brečela, ale určitě se mi chtělo, to vim.

Pokud zrovna hledáte nějaký zajímavý tip na knihu, myslim, že jste ho našli, ne?

Mozek pod poklopcem.

Fri, 20 Apr 2012 18:10:21 +0200

Asi bych měla být lepším člověkem. Ne protože chci, ale abych v tomhle světě přežila. Přijde mi, že pokud si budu stát za svým, budu mít svůj názor, nebudu všem lízt do prdele, budu se myšlením lišit od odstatních, budu si dělat věci podle sebe, určím si svoje pravidla, tak nejen že mě dřív nebo pozdějc všichni sežerou, budu označena za špatnýho člověka a asi s tim v tomhle světě, v týhle době fakt neprorazim.

Zkuste popřemýšlet, zda o vaše "dobré rady do života" vůbec někdo stojí ...Každej si myslí, jakej je kamarád a nakonec hovno. Jedno velký, hnusný hovno. Všechno, co řeknu, je špatně, cokoliv udělám, je to špatně. Ale pak najednou obrat o 360 stupňů - ha, a když někdo něco chce, tak se mám asi posrat, ne. Jsem moc hodná a doplácim na to, to je problém.

Každej se zajímá, co se děje, ale ne proto, aby vám pomohl, ale proto, aby to věděl.

Naše žízeň po přežití v budoucnu nám bere schopnost žít v přítomnosti. Že je to všechno tak složitý, ty vole? To abych překopala celej svůj život. Teda tu jeho stránku, kterou nechci. Já bych si stejně přála, abyste na to všechno jednou dojeli. Já už to (ne)zvládám takovou dobu, ty vole, určitý lidi by to dodělalo. Nikomu jsem nikdy nepřála nic z toho, co jsem prožívala, teď si řikám, že to, co způsobovali oni, schválně, jen tak, protože najít nějakýho vyvrhela je snadný, proč ne. Ono by hodně zratili, možná pochopilim hned by jim spadla to pomyslná koruna krále, kterou myslej, že maj a cejtěj se.

Lepší shořet než vyhasnout. Asi proto člověk - jako já - poslouchá Nirvanu. Ať se jdou všichni bodnout, že jo!

Nicnedělání je často ten nejlepší lék. A tak se o víkendu kouknu třeba na Titanic. Teda ráda bych se koukla, ale tušim, že brácha má dývka u sebe a nebude se mu chtít mi to půjčovat. Ještě mě napadá, že si to vezmu sama, ale když zjistí, že jsem mu lezla do věcí, haha ..Maximálně se budu dívat na videa v empéčtyřce, taky tam bude Jack, Rose a loď. Je možný, že se mnou T půjde do kina, i když jsem smířená spíš s tím, že nepůjde, ale co když třeba fakt půjde. Hua!

Když se člověk opravdu rozhodne něco udělat, čas se vždycky najde. A já bych měla napsat ten referát na Janu Eyrovou. Úplně jsem na to přes tejden zapomněla, kurva! Což o to, to neni problém, já se na to i těšim, ale tak že by se mi chtělo zrovna zejtra sedět nad referátem, nechtělo no. Plán byl napsat o knížce i filmovejch zpracováních, teď budu ráda, když udělám aspoň tu knížku. Sakra.

Tímhle nechci nikoho napodobovat. Měla jsem jenom strašnou chuť si napsat a to takhle, strašnou. A vlastně je mi líp, myslim, že jo. Á ..odjezd na chatičku! V devět už budu spát, nezvládám, probudim se v jednu, zůstanu celej den v pyžamu, budu koukat na film, psát referát, číst knížku, dokreslovat krtečka a kreslit něco dalšího, zavřu se na půdě, nebudu se o nikoho a nic strat, vypadnu od všech a budu mít na dva dny svojí mimorealitu! To jo!

100 dementních otázek aneb tak profláknutej článek něco o mě.

Wed, 18 Apr 2012 19:00:00 +0200

Kdysi jsem někde řekla, že největší problém je v tom, jestli mě ostatní vidí tak, jak se vidím já. Tim to asi nevokecám. Asi takhle - piju druhý kafe, mozek mi sice už pracuje, ale usínám stejně, nemůžu mluvit, vražení kartáčku má tentokrát silně bolestivej dopad, no a prostě tak. Hledala jsem si různý píčovinky a narazila jsem na jakýsi dotazníky a i když jsem vehementně všechny tyhle stupidity z archivu mazala, vyplním si to. Třeba se něco dozvíte, já možná taky, a můžete se mi smát, co jsem to za nevyzrálý děcko, jako to dělám já. Jak chcete. Slabší chvilka.

1. Jméno: Veronika.

2. Vaše nálada?: Ujde to (nevim, k čemu je dobrý tuhle otázku vyplňovat).

3. Kolik je hodin?: Bude půl šestý.
4. Narozeniny: 28.2.

5. Jméno tvých rodičů: Jaroslav, Lenka.

6. V kolika letech tě měli rodiče: 25 a 29, myslim.
7. Kolik měříš: 160 - 165? Zrovna před měsícem mi to doktorka řikala, ale to už jsem z hlavy fakt vypustila.

8. Tvoje číslo boty: Jedny boty? Dobře, 40 - 41.

9. Styl oblečení: O ničem. Co se najde. Ale preferuju široký kalhoty - no možná tak trochu hoperskej styl.

OBLÍBENÉ

10. Barvy: Červená, zelená, černá, šedá, hnědá.

11. Filmy: Titanic, Dlouhá cesta, Blafuj jako Beckham,Moulin Rouge, Slunce seno ..., Copak je to za vojáka, Jak se krotí krokodýli, Dopisy pro Julii, Máj, Penelope, Jana Eyrová, Prázdniny - je jich moc a stejně jsem určitě na nějakej zapomněla.

12. Seriály: Pohotovost, Dr. House, Mentalista, Přátelé, Chůva k pohledání, Chuck, Teorie velkého třesku - taktéž jsem asi na nějaký pozapomněla.

13. Telenovely: Když jsem si na internetu přečetla, co všechno se považuje za telenovely, tak nevim.

14. Hudební interpreti: Céline Dion, Tomáš Klus, Avril Lavigne, Coco Jambo, Kryštof, Lady Gaga, LaFee, Michal David, Olga Lounová, 30 second to Mars, Paramore, Sum 41, Three days grace, Elliot minor, The pretty reckless, Support lesbiens, Switchfoot, Jarret, Basshunter, Anastacia, Coldplay, Charlie straight, Chinaski, Marianas Trench, Nightwork, One republic, The Beatles, UDG, Mňága a žďorp - já budu psát asi tři tečky, abych na nikoho nezapomněla.

15. Typ bot: Stačí mi, když budu mít v čem chodit, to znamená botasky.

16. Písničky: Od těch, který poslouchám, to je celkem logika, ne?

17. Herci: Karel Roden, Leonardo DiCaprio, Roman Zach, Lukáš Hejlík, Shane West, Miroslav Donutil, Ivan Trojan, James McAvoy, Ewan McGregor - tři tečky.

18. Herečky: Kate Winslet, Ivana Chýlková, Amanda Seyfried, Sarah Jessica Parker, Anne Hathaway, Meryl Streep, Jennifer Aniston, Parminder Nagra, Eliška Balzerová, Tatiana Vilhelmová, Helena Růžičková, Drew Barrymore - tři tečky.

19. TV postava: Tak to je asi podle těch herců a hereček taky.

20. Kytka: Tulipán.

21. Politická strana: Oblíbená politická strana ..aha. Nejenže politice nerozumim, nezajímá mě, seděj tam kreténi.

22. Číslo: Asi 7 no.

23. Roční období: Jaro, podzim.

24. Počasí: Ať je jakkoliv, hlavně ať mi je teplo.

25. Pití: Čaj, kafe, kakao, cola.

26. Jídlo: Špagety, lasagne - těstoviny, jogurty, kuřecí řízek (bejt tim vegetariánem se mi nedaří), zeleninový talíře.

27. Matika-čeština: Čeština.
28. Techno-Tekkno: Ani nevim, jakej je v tom rozdíl, přijde mi to stejný.

29. Růžová-černá: Černá.

30. Moře-hory: Znám jenom hory.

31. Kočka-pes: Pes, i když možná kočka, tady se fakt nerozhodnu.

32. Velkoměsto-vesnice: Oboje. Žiju ve městě, ale mám ráda to okolí, jak to vypadá ve vesnici.
33. Cola-Pepsi: Cola, protože pepsi nekupujem, ale je dobrá, tu si kupuju jen příležitostně.

34. Láska-přátelství: Láska je i přátelství, si myslim. Pokud jde o výběr láska (já a kluk) a přátelství (já a holka), já bych to nedělila, pro mě je to stejně silný, ale musim se přiznat, že možná přátelství.
35. Čokoláda-želé: Čokoláda.

36. Jeden nejlepší kamarád-více dobrých přátel: Znám ten první případ, takže asi to.
37. Televize-počítač: Počítač.

38. Activia-Yoplait: Ani jedno.
39. Pastelky-fixy: Jak na co.
40. Horory-komedie: Komedie.

41. Kreslení-čtení: Používám právo neodpovídat.

42. Pop-metal: Pop.

43. Lide.cz nebo Xchat: Lide.cz

44. Afrika-Asie: Afrika.

OTÁZKY

45. Jaký hudební styl je vám nejblíž?: Pop-rock ..Já ani kolikrít nevim, co to za styl je, to, co poslouchám.
46. Kterou písničku by jste zvolili jako českou hymnu? Upřímně je mi to úplně jedno.

47. Záleží vám na názoru ostatních? Vůči mně? Ne.

48. Nosíte náramky a řetízky? Jo, hodně.

49. Spíte s plyšákem? Jo.

50. Který film vás rozbrečí? Skoro každej.
51. Věříš české policii?: No nevim. V čem?

52. Úchylky? Ha, to, prosím, ne, fakt ne, to stejně víte nebo poznáte. Vypisovat úchylky by mě zabilo.
53. Závislosti: Táta, hudba, čtení, kreslení, spaní, psaní, jídlo - možná tři tečky.
54. Umíte tančit? Ne?

55. V kolika letech byla vaše 1. pusa? Po narození?
56. Umíte hrát na nějaký nástroj? Flétna, jinak už ne.
57. Věříte v magii? Asi ne.

58. Věříte v osud? Nevim.

59. Spoléháte na náhody? Nemám je ráda.

60. Jak dlouho vydržel váš nejdelší vztah? Žádnej nebyl.
61. Kdyby jste mohli být někdo jiný, kdo by to byl? Nechci být nikým jiným.

62. Čeho se bojíte? Hmyzu, tmy, lidí, doktorů, zubařů, pavouků - to jsou fobie, strach mám ze smrti, z toho, že zůstanu celej život sama, že ztratim T, ze zkoušení u tabule, z třeťáku.
63. Máte rádi adrenalin? Ani ne.
64. Věříte na posmrtný život? Občas nad tim přemejšlim.
65. Věříte v Boha? Ne.
66. Chtěli by jste žít v jiné době? Hned!
67. Zakládáte si na vzhledu? Ne.

68. Riskovali by jste život? Řeknu, že jo, ale v tý situasi je možný, že ne.
69. Jste pomstychtiví? Jo, ale nic z toho pak neni.

70. Jste teď zamilovaní? Nevim.

71. Byli jste někdy na táboře? Ne.
72. Vaše největší lež? Každá je hnusná, tudíž i velká.
73. Kdo je váš nejlepší kamarád? Honza, Terka, Lucka, Deniska.
74. Baví vás škola? Ne.

75. Co jste kdy komu záviděli? Peníze, vzhled, lásku, štěstí, kamarády ...
76. Řídíte se módou? Vůbec.
77. Jaký používáte parfém? To je různý, mám hodně voňavek, taky deodorantů.

78. Jakou značku jídla preferujetete? Jídlo má značku?

79. Co vás dokáže rozhodit? Cokoliv.

80. Co chcete v životě dokázat? Napsat knihu.

81. Jste puntičkáři? V něčem dost.

82. Plánujete dopředu? Vůbec.

83. Jste "citlivky" nebo "drsňáci"? Přecitlivěle citlivá citlivka.

84. Dokázali byste strávit celý život s jedním člověkem? Dalo by se.
85. Jak jste na tom s inteligencí? Dobře.

86. Máte rádi děti? Nějak to neprožívám.

87. Koho ze slavných nenávidíte? Neřešim to - je.
88. Pochybujete o ostatních? Třeba o práci jejich mozku.
89. Měli jste někdy depresi? Ha ..častočastočasto.

90. Moje vysněná dovolená by byla: V Indii.
91. Můj největší sen je... přežít.

92. Můj vysněný partner by měl být.... Živý a dostupný.

93. Moje ideální rande by bylo….Jo, kéž by bylo.
94. Kdybych si měl/a na opuštěný ostrov vzít jednu jedinou věc, byl/a/o by to….Neživá? Knížka nebo tužka. Kdybych mohla, tak si vezmu kamarádku.

95. ….a jednoho člověka?.... Chtěla jsem napsat jméno, ale ten, kdo by se mnou šel.
96. Děti plánuju ... Ani nevim.

97. Vaše nálada teď? … O ničem.

98. Kolik je hodin? Bude třičtvrtě na sedm.

99. Co půjdete dělat až dopíšete tento dotazník? Přečíst si ho a opravit chyby.
100. Na co myslíte? Myslim na to, na co vlastně myslim (?).

Milovat znamená pochopit, že druhý milovat nemusí.

Mon, 16 Apr 2012 21:30:00 +0200

Nejsem šťastná, ale snažím se být v pořádku. Takový to skrývám svůj pocit za úsměv. Strašně ráda bych tu někoho měla. A to vůbec nejsou FA kecy. Stává se to, když si po víc jak třech letech pustíte Avril a vzpomínáte na starý časy, kdy přece bylo všechno fajn, i když nebylo, ale já si ten úsudek, že bylo, vnucuju. Na mě ty pohádky představivosti a vůbec smyšlený postavy přehnaně působí. Já si to hodně často představuju jako reálnej život, to je asi špatně.

Kdybych měla říct něco z mýho reálnýho života, zhulený lidi jsou fakt na piču, objevila se mi nějaká posraná alergie nebo ekzém, už asi potřetí za dva měsíce jsem si vrazila kartáček do dásně a bolí mě celá pusa, budík v půl pátý, to už je starý a nemůžu se dočkat, až budu psát studii o Janě Eyrové, miluju úkoly na češtinu.

Vlastně je to všechno reálnej dnešek. Do práce mi přišel zhulenej kluk. Takovejm já se vyhejbám obeplutím zeměkoule. A dneska jsem jenom viděla proč. On nebyl zlej, sprostej - no sprostej možná jo, ale to jenom opakoval moje ty vole, ale ty lidi jsou fakt divný. Jsem fakt proti tomu, možná až moc. A ten budík v půl pátý je tak kreténskej, že ostatní rozvádět nebudu.

Tluču z matky hlavou o stůl. Smutný je, že z táty taky.

Můžete pochopit, že je mi úplně jedno, co říkáte, že si stejně budu dělat, co chci, že jste trapný a že mě prostě máte nechat, kurva, bejt? Ať třeba umřu, vy mi s životem neraďte, bude to jenom moje chyba a jenom můj problém. A to platí zejména na rodiče. Furt mě někdo učí, že se mám mít ráda taková, jaká jsem, ať už vzhledově nebo chováním, tak proč mi pak rvete do hlavy sračky naprosto od cesty? Tý kulatý věci na krku se řiká hlava a v tý hlavě je věc zvaná mozek, aspoň to byste mohli pobrat, a ten mozek je čas od času dobrý použít. Se mnou necloumá puberta, nebo na co se to svádí, já chci mít svůj názor a mám svůj názor žiju si podle svýho. Bez vašich řečí. Můžete to se mnou myslet milionkrát dobře, ale jenom můžete, nemyslete si, že to budu podle každýho skákat. Ten lepší člověk už nebudu, omlouvám se. Já to takhle opravdu myslim a i když je to na hovno a nebude se mi s tim žít nejlíp, tak to nechte bejt. Tečka.

Bezvadný zakončení článku, fakt. Všimli jste si, že první článek v měsíci radši nebyl vůbec o tomhle ..

Takhle ten článek vůbec vypadat neměl. Mlátim hlavou dál.

Mít na paměti tlačítko delete, rychle ho zmáčknu.

Sat, 14 Apr 2012 22:00:13 +0200

Co chci říct, nevim. Prej nic horšího, než že vám člověk řekne ne, se stát nemůže, Aha, haha. Upozorňuju, což je patrný už z těchto tří vět, že to nebude sršet inteligencí a normálností, spíš úplně naopak. Jedu si tacata.

Víte, co bych chtěla? Chtěla - potřebovala, to je jedno. Umět čarovat. Jo, kdybych měla kouzelnou moc, byli byste všichni v prdeli. No. Všimli jste si třeba, že ti nejchytřejší žáci ve škole nejsou těmi, kterým se daří v životě? Piju u psaní jahodovej koktejl, a nevim, proč to zmiňuju. Poslední dobou dělám věci a nevim kvůli čemu. Když si teda uvědomuju, že to dělám. A nemyslim si, že je to způsobený začínající chřipéčkou (kurva!). Ale mám toho hodně co říct, jenže se nedokážu vyjádřit. Asi se to nikdy nenaučim. Radši se vysmrkám.

Člověk si velmi snadno dosáhne na dno, ale musí se rvát a pak s hrdostí vstát. Tomáš. Jo, Tomáš. Ten je na tohle nejúžasnější. Ne že bych teď byla na nějakym hodně nízkym dně, jestli tomu mám říkat dno, jenže jenže. Znáte to. Tři tečky. Když už jsem u toho, koupila jsem si Bravíčko, protože tam byl jeho plakát. Šmarja! Já to tady fakt řekla, že mám Bravíčko za 30 korun. Já se s tim fakt nechci chlubit, nechci bejt za trapku, nechci, i když řikám, jak je mi jedno, kdo co čte, poslouchá a bla bla bla, ale Bravíčko, to je prostě totálka. Radši jsem do trafiky vyslala matku, nešla bych tam sama ani s pytlem na hlavě, jak řekla K. Takový sračky, co tam píšou. Já bych to normálně zakázala, chudáci ty mladý holky a i kluci, kterejm to spadá do života.

Odstavec o Bravíčku, no paráda.

Nevěřme v lidi přespříliš. Nebudu to víc rozvádět. Anebo jo. Anebo ne. Žijeme ve světe, kde každý každému závidí i o centimeter delší penis. Ale to k tomu nepatří. Asi bych možná měla bejt lepším člověkem, no jo. Za tim, co dělám, si ale, ať se vám to líbí nebo ne, stojim. A jestli má někdo problém s tim, jaká jsem, tak to můžu chápat, ale je mi to jedno. A jiná nebudu, to byste museli žádat jinde.

Ještě bych ráda zdůraznila 100 let od potopení Titanicu, proto jsem vlastně tady. Neodpustila bych si, kdybych to tu nezveřejnila. Dneska - 14. dubna (nevim, kdy to zveřejnim) ve 23:40 se Titanic srazil s ledovcem a ráno 15. dubna se potopil i s 1496 lidmi (nebijte mě, pokud to neni přesně správně, něco kolem 1 500 lidí). Patřim k lidem, co se zajímaj o jeho historii a miluju i film. Strašně bych chtěla do kina! Ua!

Život je vlastně celkem jednoduchej a zkomplikuje se jen tím, že sami na komplikovanosti trváme. Budu si říkat, že to vůbec neni pravda. Neni. No neni! Budu si dál kreslit, schovávat se na půdě, představovat si úchylný věci, stahovat fotky knihoven, fotit svoje červený vlasy ve sluníčku, řvát smíchy při Partičce, poslouchat hudbu v červenejch sluchátkách, psát do deníku, psát tohleto a další, koukat na fanvidea a přemejšlet ..o něčem přemejšlet.

A jinak je vlastně všechno při starym.

Tomáš Klus: zrcadlo TýTý za objev roku, je to tam!! (jo, já vim, že už je dávno objeven, ale máme další cenu ve sbírce) A za zpěváka krásný druhý místo, hu!

Mísa s ovocem

Fri, 13 Apr 2012 16:00:00 +0200

Jak bylo řečeno, velikonoční prázdniny jsem prokreslila, zkrátka mě to šíleně baví, proto se to tu teď tolik hemží obrázkama. Kreslen je docela dobrej zabiják času, třeba když nemůžete usnout. Zrovna tohle je z tý noci, kdy jsem vejrala až do pěti do rána. Teda, bylo to hotový už v půl jedný. Jedno bych vám chtěla poradit, pokud kreslíte, serte na pozadí!

Někde tam v dálce je to, co hledám.

Tue, 10 Apr 2012 21:20:02 +0200

Člověk asi jednou musí být úplně sám, aby všechno pochopil. Nejsem nastartovaná na nic, přežívám tak chladně bez schopnosti vnímat a uložit v sobě všechno okolo, přesto je to docela fajn. Docela. Věřim v to, nebo mi spíš nic jinýho nezbejvá, že to přijde. To něco. Nevim co.

V hloubi - ve vélký hloubi duše doufám, že na tyhle moje občasný výlevy narazí L.H. a možná i H2. To je jedno. I když L.H. ani neví, kdo je, vlastně to neni on jakože on, ale vlastně jo, jen to nesmim prokecnout. Kdyžtak tři tečky. Já chci jenom vypnout.

Prej ateliér Veronika. Huhu. Miluju to tam. Obdivuju tátu a zároveň mu děkuju, jak to tam úžasně zrekonstruoval. Jen mi musí odpustit, že tam teď trávim většinu času a nepovídám mu tolik o životě. Miluju ho stejně!

Tom to řekl tak, že mi nic nechybí, že mám všechno, co si můžu přát. A v podstatě jo. Občas mám strašnou chuť napsat děkovnej dopis tomu, kdo je zodpovědnej za to, jak mi pracuje mozek. Chtěla bych obejmout ty svoje múzy.

Mám na sobě nejlepší kalhoty, když nepočítám modrý tepláky od táty od pyžama, to samozřejmě musí bejt, abyste věděli.

Když máte kalhoty, musíte mít samozřejmě i tričko. Velký tričko. Červený tričko. Řeknu vám, tohle tričko jsem přesně já, úplně to sedí - když jsme u těch nervů teda.

Máte taky něco, co vás tak baví? Nejradši bych vás všechny zavřela na tu půdu, anebo bych to klidně nechala na venek, ale žít normálně. Žádnej alkohol, cigára, hulení ..copak si vážně myslíte, že vám to pomáhá? Bože!

Lidičky, doufám, že si zas budu někdy na chvíli užívat. Že i bude teplo, sluníčko, já budu šťastná, já na to čekám. Přemýšlim o určitejch věcech a v jistejch ohledech je to paráda. MUHAHA.

Musim si do deníku dopsat pár věcí. Tralala. Oni už tyhle slova pomáhaj k tomu štěstí.

Fotočlánek. Že by čtvrtej? To tu dlouho nebylo, ale já myslim, že se to celkem hodí.

A chřipéčku ne, jen to ne.

Ani nebe není nikdy pořád modrý, kdyby bylo pořád modrý, tak je nudný.

Mon, 09 Apr 2012 18:50:16 +0200

Velikonoce. Teda spíš velikonoční prázdniny.

Že to bude velikonoční nezaručuju.

Pátek - vlastně sobota: Je půl druhý. Tohle bude dlouhá noc. Tma jako v prdeli. Mám z ní fóbii, jinak dobrý. Píšu D, něco musim dělat. Na ovce jsem líná. Ještě před hodinou jsem si kreslila. Čtvrt na tři. Je to tady. Připočetla jsem 1257 ovci. Píšu to do mobilu, protože kdybych rozsvítila, matka by hned začala panika, co se, proboha, děje. I když můj pokoj a ložnici dělí chodba se schodama a sloup, ona by snad věděla ještě dřív, že svítim, než bych vůbec rozsvítila. Budou tři. 2898 ovce. Vztekám se. Klidně bych votírala to topení, co mám votírat zejtra. Táta něco šteluje na topení. Dělám, že spim. Kdyby náhodou. Půl čtvrtý až půl pátý. Nevim, co se dělo. K smrti se nudim. Myslim, že jsem furt čuměla do tý zdi a tak mi z toho šiblo, protože to bylo furt stejný, že si nic nepamatuju. Třičtvrtě na pět. Tak jo, zase dobrý, ne?! Nechci nic řikat, ale chci spát! Skoro pět. Myslim, že nic. Pět. Prej si má člověk nejdřív napočítat do deseti a pak jednat. Asi jo, asi má, jinak by už nespal nikdo. Čtvrt na šest až půl desátý. SPÁNEK! Třičtvrtě na deset. Proč zase nespim, do prdele? Deset až dvanáct. SPÁNEK! Čtvrt na jednu. No ne, nevstávám. Půl jedný. To jsem si vždycky přála, spát o prázdninách skoro míň hodin, než do školy.

Řikám tátovi, že jsem se nevyspala, že jsem usnula (pro něj jsem řekla ve tři, aby matka nezačala vyšilovat, co se mnou je - jo, ve tři, a já v pět ještě oči dokořán) a on se mě ptá, proč. Proč, proč asi. To bys, tati, neřekl, jen tak pro legraci. Mě totiž baví, vejrat do pěti do rána a pak usínat ve tři odpoledne, fakt super to je.

Neni nic úžasnějšího než vylízt na tu půdu, kde jste pánem všeho, i dřeva, vopravdu neni, a nejenom proto, že je to docela na fyzičku a obratnost se tam vydrápat. Nebránila bych se tomu, udělat z toho ateliér, však já s tim něco podobnýho zamýšlím. Byla jsem tam furt. Celý dny jsem prokreslila. Chtěla jsem dočíst Janu Eyrovou, jenže ta radost ze života s tou tužkou v ruce ..huhu! Ale už jsem u svatby, takže to neni zas takovej krok proti knihomolskýmu lidstvu.

A propó, tahle nespavost mě provázela víceméně denně.

Ještě před Velikonocema jsem barvila vejce. Táta to vymyslel. Já vždycky chtěla barvit vejce. Jako fakt. Teď si řikám, že to nebylo tak výhodný, protože si táta měl co vykoledovat. A že si vykoledoval. Kdyby to fungovalo, že budeme krásný a neuschnem, tak jsem výstavní krasavice, ty vole. A to mě vyšlehal jenom táta. Chtěl ještě H1, jenže já nebyla doma. A mrzí mě to. On přijel, je v Praze, po dvou letech, kurva, po dvou letech, ale já nejsem doma. Asi dám taky někomu pár ran.

Jestli zejtra všichni vybalej k svačině vajíčka, to nedám. Skličuje mě jen to, že budu tejden začínat matematikou. Huh ..Nesnášim úterý.

Kytara

Thu, 05 Apr 2012 20:20:17 +0200

Neni nic lepšího, než zalízt na půdu, pustit si rádio na plný koule a kreslit. A takhle si prostě zalezu na půdu a rozhodnu se, že si nakreslim kytaru. Musim říct, že když jsem si to načrtla tužkou, očekávala jsem od toho víc, ale je to pošahaný, obzvlášť hlava a mechaniky (to nahoře, čim se ladí). No co no, táta koulel očima, že to neni možný, abych to takhle nakreslila, tak to třeba neni zas tak strašný.

Červený mikádo

Wed, 04 Apr 2012 21:20:29 +0200

Ta svoboda, když máte tužku v ruce. Jediný štěstí je, že kreslení je druhej největší koníček, jinak bych v tý škole pošla při tý dvouhodinovce výtvarky do čtvrt na čtyři. Neřikám, že teď mě to tam baví, navíc když mám obrázek na dvě hodiny za patnáct minut hotovej. Aspoň že máme konečně normální učitelku, třikrát sláva! Tohle neni ze školy, ten mi vzala na nástěnku (bere mi všechny, jenže já bych si je ráda nechávala), tohle jsem si nakreslila doma. Verzi ze školy vyfocenou nemám, ovšem doma jsem tomu dala červený grády.

Na nebe je pozdě, na peklo snad brzy.

Fri, 30 Mar 2012 14:30:14 +0200

Kdybych neusínala při každym sedmym kroku, píšu častějc. Změna času je pěkně debilní. Nikdy to na mě nepůsobilo, nevim, jestli to na mě působí teď, jsem prostě nejvíc nejunavenější ze všech nejvíc nejunavenějších. Více spánku, prosím! Chci jenom jediný, aspoň 24 hodin spánku. Proč máme doma tolik hodin?

Ta škola mě zabije. Jo, zabije. A to není hezkej způsob smrti. Když nad tím tak přemejšlim, nebejt školy, jsem čilejší než kdokoli čilej. Nebejt školy, je vůbec všechno v pohodě. Kolik lidí už takhle asi skoro umřelo? Smrtící školní nuda. Hodiny úplně zabitý a připadám si tam, jak mezi idiotama. Kdo ví, co přidáme Verče (mně) do barvy, aby se jí to tolik nevymejvalo? Verča (já) se hlásí. Pak najednou přijde do třídy, kde polovina spí, ředitel; to musí bejt největší bezmoc, mít třídu plnou spících lidí a nesmět zařvat, aby se vzbudili, protože by to říďa slyšel, vymyslíte opravdu inteligentní hru o tělocviku s Terkou a s Lucinou, při níž si narazíte ruku, objevíte v novinách zmínku o Klusovi a usmíváte se půlku psychologie na noviny, jak měsíček na hnoji, zpíváte T, je stejně nuda, ale aspoň nějaká akce.

Aj lav ju! Lav mi tu! Du ju lav mi? Jes aj du! Budu číst a kreslit. Číst a kreslit. Muhaha. Celej víkend. Ale ze všeho se hlavně nejdřív vyspim. Těšim se nejvíc! Těšíte se třeba ..ty jo, já nevim, až zazvoní při poslední hodině, abyste mohli jít domu? Já se těšim do postele a jak celej víkend pročtu a prokreslim. Zalezu si na půdu s Janou Eyrovou a až jí dočtu, tak se Sukkwanem, a až přečtu ten, pustim si rádio a s barvama v ruce nakreslim nejspíš nějakej účes, na to jsem si teď zvykla ze včerejší výtvarky. Vlastně ještě musim ostříhat tátu. Z toho asi půjdou nějaký peníze. Vim, že budu jak nějakej tohlencto, ale po tom, co mi ukradli tu peněženku, je fakt potřebuju a budu si je muset vzít. Zbláznim se z toho. Ale stejně si udělám ave víkend.

Ono má bejt totiž stejně hnusně. Nějak jako je. Že to slunečný počasí ale vydrželo dlouho, no. Prdlajs jaro, podzim. Nesmim si zapomenout zabalit nějaký teplý oblečení, táta bude určitě požadovat nějakou venkovní aktivitu, třeba už to stříhání, ale pro tátu všechno, že jo. Ne, já u něho ráda sedim na ponku. Celej svět je prostě úplně ujetej.

Přání a sny se plní, musíme je jen správně formulovat.

Sun, 25 Mar 2012 16:15:03 +0200

Nevim, co dělám, ale zatim to vychází. Dobrá nálada sice nevyřeší problémy, ale nasere tolik lidí, že je dobrý si ji udržet. Takovej ten pocit prázdný hlavy, spokojeně a příjemně prázdný hlavy, ale i vzhledem k tomu, že mi mozek nepracuje po pětadvaceti hodinách spánku za celej tejden, chce se vám lítat v oblacích, řvát štěstím, zpívat ty největší vypalovačky, skáčete po posteli, točíte se, aby vám lítala sukně, zdá se vám, že svět patří vám, problémy nebyly, neexistujou. A asi je to fajn. Sere mě spousta věcí, ale kdy mě nebude něco srát, že jo. Fajn je to. FAJN.

Kdybyste se po mně sháněli, že tu nějak dlouho chybim, užírám se - pokud teda nespim, to je klidně možný - nad božskejma modrošedýma očima chlapíka, co hraje volejbal. Na jednu stranu mám strašně krásnou práci Už když se otevíraly dveře, jsem věděla, že to nebude jen tak. Jak by taky mohlo. Ňuňáckej chlapík s nejúžasnějšíma očima; je mi líto, že to říkám, ale takhle krásný oči nemá ani DiCaprio, ani Klus, ani H1, ani L. H. No ne! Pokud bych v jeho společnosti strávila o minutu dýl, je klidně možný, že se zamiluju. Hú! Když on se na mě furt smál. Bože, jak on se smál. Na mě se smál. Umírám!

Znáte ten pocit, kdy dopnete kalhoty, který vám už nějakou dobu visej ve skříni, protože vám jsou malý? Nebo aspoň myslíte, že vám byly malý, já nevim, kdy mi naposled byly a proč a jak dlouho v tý skříni visej.

Sedim na zahradě se Sukkwanem a teď s červenejma sluchátkama na svejch červenejch vlasech, ve slunci úplně nejčervenějších, děsim se, kdy na mě skočí nějakej pavouk, jako fakt, mám strach, je mi blbě, nějak jako když jdu před tabuli na zkoušení. Z toho se mi taky určitě zvedl tlak, jako u doktorky. Mám tam jít na kontrolu a nebát se, abych ho neměla vysokej, protože jinak ho mám normální. Nebát se. Jít k doktorovi a nebát se. Veronika má jít k doktorovi a nebát se. Aha. Nepůsobí to i na štítnou žlázu? Tu mám prej trochu zvětšenou. Je zvláštní, kolik mám v první větě škrtanců. Šest. Plus jeden, slovo šest, protože vlastně sedm. Píšu to pod slunečníkem, ale jsem si jístá, že tomu dám večer podobu na půdě. Jo, to bude zas fajn. Třeba s kakaem. Kakao. Chci kakao. Kakao??!!!!! Diví se matka. Myslim, že je všechno šiblý. Budou lítat barevní ptáci. V pohodě. Jo.

Neni nad to, se vyspat do jedný odpoledne. A probouzet se s televizí, s Óčkem s best of Céline Dion. Myslim, že venku je taky krásně. Mám studený ruce a právě kejchám, to jen znamená, že Veronika nebyla dlouho na dlouho venku. Prostě je jaro.

Rozpadá se mi blok. Asi jsem moc článkově aktivní. Se skoro infarktem jsem začala řvát, co to na mě sedlo za brouka, ale jen se mi trhaj desky. Nechávám ho tu na zahradě, jdu domu čůrat. Jestli se táta podívá, ave on, amen já. Já jsem jen v pohodě. Hřeje mě sluníčko - protože jsem chytrá, přetáhla jsem si houpčku na kopeček, kde přímo září. O nikoho se nestarám, všichni jsou mi volní, jak napsal Dan, i když před nějakejma dvěma lety jsme si měli strašně chybět, úplně všichni, a bejt tu furt pro sebe. Já tomu teda nikdy nevěřila, stejně. Škoda, že tu neni T nebo D. Nikoho tu neznám, takže můžu jen sedět na tom přímym slunci, kde sedim. Jak já bych se rozběhla do toho lesa. Tady je to jedno z nejhezčích míst, to ani nedokážete pochopit.

No tak už pojď, já chci chlapa mít! HA. Pardon. Hrálo mi to ve sluchátkách, nemohla jsem si pomoct. HULAHŮ.

Chcete něco vědět? Ne že jsem asi svym způsobem, ale vopravdu jen svym, zamilovaná do H2, že mám trochu zvětšenou štítnou žlázu a možnost zhubnout do plavek značně upadá ---co vlastně chcete vědět? Že si tu k tomu kreslim černý srdíčka jako magor ...Fotim svoje červený vlasy ...Představuju si samu sebe v Domašově, nebo kde to je ...

Já jsem vážně divná. A už tim jsem jiná než ti, co nejsou. A jiná jsem už tim, že mám blog. A užívám si to. A radši nic. No tak já myslim, že to zatáhnu na tý půdě. Fajn a ave. Třeba.

Je neděle. Proč, šmarja, proč?!

^{Pondělí: Téma týdne já. To se mi teda líbí, ale asi je to pro mě nebezpečný. A Tome, když nejsem dneska na tom koncertě, příště mě už čekej!!}