Můj život mezi světy

19. ledna 2017 v 12:00 | Lauralex |  O něčem pro něco
Dva póly. Dvě mysli. Dvě tváře. Dvě osoby. Dva životy. Občas trochu bloudím svým já i svým druhým já. Nejsem skutečná, jsem pouze reakcí na život. A neustále mám pocit, jako když vedu válku sama se sebou. Znám život natolik dobře, abych věděla, že nelze počítat s tím, že věci zůstanou tak, jak jsou, bez ohledu na to, jak moc si to přejete. A znám se natolik dobře, že vím, že mě nemůže nikdo jiný než já probudit nebo donutit neusnout. Dříve jsem si myslela, že jsem špatná a divná a že si za to můžu sama. Nechápala jsem, co se se mnou děje. To jsem ještě nevěděla, co mi je.

Nedávno mi kamarádka vyčetla, že občas všechno přehnaně řeším. Nezlobím se. Má pravdu. Někdy.
Akorát problém je v tom, že já za to nemůžu.


Jsem jedna z elitní skupiny kreativních lidí. Jsem bipolární. Což znamená, že mám nekontrolovatelné a nepředvídatelné výkyvy nálad. Moje fungování a myšlení se dělí na dvě úrovně: mánie a deprese. Moje nálada a energie se mění častěji než počasí. Je to jako sedět na horské dráze. Nejhorší je, že nikdy nevím, kdy ta změna přijde. Jenže kdo nežral hlínu, ten to neocení.

Jste buď příliš spokojení, příliš smutní, nebo vám je to prostě jedno. Spánky a Probuzení, není nic mezi tím. Buď chci dělat všechno, nebo vůbec nic. V jednu chvíli mám motivaci změnit svět, záhy na to nemám ani sílu na to se umýt. Včera jsem měla chuť žít, dnes nejsem schopna vstát z postele. Vím, kým jsem byla ráno, ale změnila jsem se tolikrát od té doby. Jsem moc potichu, nebo moc nahlas. Beru věci moc vážně, nebo je neřeším vůbec. Stává se, že dělám unáhlená rozhodnutí a moc nepřemýšlím o následcích. Když se vrátím do reality, uvědomím si to, ale už to nemůžu vzít zpátky. Buď mi na všem strašně moc záleží, všechno řeším až do detailů, nebo je mi v podstatě všechno úplně jedno. Miluju a nenávidím. Jsem buď nahoře, nebo dole, zřídka kdy uprostřed. Pokud jsem dole, jsem hodně hodně dole. Pokud jsem nahoře, dokázala bych létat. Když jsem dole, nemůžu se odtamtud dostat. Nedokážu myslet pozitivně, aby to všechno odešlo pryč. Můžu sotva vylézt z postele. Být mezi lidmi je neskutečně těžké. Ne vždycky se ale cítím smutně nebo depresivně, častokrát necítím vůbec nic. Jako bych prostě jenom dýchala a jinak byla naprosto prázdná. Může to vypadat, že to vzdávám, ale právě tehdy nejvíc bojuju. Snažím se jen zůstat naživu. Když jsem nahoře, život je úžasný. Nic se nemůže stát, všechno je krásné a já mám energii za celý svět. Jsem impulzivní, spokojená, věřím si a až nezvkle moc mluvím. Chci vyrazit do světa, všechno zkoušet a něčeho dosáhnout. Chci dělat věci po svém. Nepotřebuju vůbec spát a stejně mám energie na rozdávání. Část mě chce být sama, část mě chce někoho u sebe. Část mě chce být hospitalizována, část mě chce zůstat doma. Část mě chce umřít, část mě chce žít. Část mě sklouzává do deprese, část mě se snaží být šťastná. Jsem šťastná i smutná zároveň a stále se snažím přijít na to, jak je to možné. Je to všechno, nebo nic.

Jsem radši nahoře než dole, jenže častěji jsem právě dole, tak už to bývá. Najít ten střed nejde jednoduše a přirozeně. Musíte bojovat každý den, abyste ho našli. Nemáte sílu, přesto vás něco neskutečně nutí zůstat naživu. A nechce být každý naživu, než umře?

Že se někde ve mně snažíš nadechnout..

Prosím, buďte se mnou trpěliví. Občas, když jsem potichu, je to proto, že se z toho snažím dostat ven. Není to proto, že bych nechtěla mluvit. Akorát to není jednoduché. Má to svůj důvod. Probírám se celým tím chaosem v mé hlavě a šílenstvím v mém srdci. Akorát někdy prostě nejsou slova pro moje myšlenky. Jsem citlivá, neovládám se, řeším maličkosti; to jsem prostě JÁ. Potřebuji, aby lidé pochopili, že to nedělám záměrně. Často za to nenávidím sama sebe a taky mi to vadí, jenže to nedokážu změnit. V mojí hlavě už to tak chodí, je to tak nastavené a já to také musím akceptovat a naučit se s tím žít, což je pro mě mnohdy mnohem těžší než pro vás. Neodmítejte mě, víte, já už tuto bitvu vedu tolik let. Propadám se a zase vstávám. Pořád, pořád dokola. Neskutečně se snažím být někdo, koho by ostatní mohli mít rádi, ale ať se snažím sebevíc, stál jsem jen směšná a nesmyslná skvrna. Ačkoliv tomu nemůžete rozumět, dělám všechno, co můžu, abych svou nemoc měla pod kontrolou, ovšem někdy má pod kontrolou ona mě. A stále se vlastně snažím přijít na to, kdo z těch dvou osob jsem doopravdy já.

Pro jednou chci být jen mnou. Chci být tou holkou, kterou ostatní vidí, přijmou, chápou, akceptují a budou s ní snadno vycházet. A hlavně chci vycházet sama se sebou. Chci být ta, která patří do tohoto světa, do své kůže a být přesně tím, kým jsem a kým si přeju být. Chci pryč od všech těch označení a diagnóz a nenechat se definovat svou nemocí.
Být totální a ztělesňovat číslo jedna.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ilma | E-mail | Web | 20. ledna 2017 v 10:51 | Reagovat

Nikdo není silnější, než člověk sám.
Přesně to, co ty nechceš, čeho se snažíš zbavit, jak moc se chceš odříznout od nešvaru jménem labelling a být jednoduše tou, kterou jsi, je důvod proč se někteří vyhýbají těm místům, kde přišívají diagnózu. Kdo nás doopravdy zná? Život s bipolární poruchou osobnosti není snadný, ale  "Kdo nikdy ran nepocítil, jizvám se směje." (Shakespeare) Jen hlupák se bude smát, jen ten, kdo to zažil, může pochopit. Ti lidé, kteří nekárají, nevyčítají a jsou opravdu připraveni naslouchat a být tu pro nás, tak naprosto odevzdaně jako my pro ně, těch je setsakramentsky málo. Těžce se hledají. Chceš plakat? Plač. Chceš se smát? Směj se z plných plic. Máš potřebu mluvit? Zkus se vypovídat, dokud nedojdou slova. Chceš mlčet? Buď potichu! Jen ten, kdo tě má opravdu rád a přijme takovou jaká jsi, tohle všechno s tebou vydrží.. co vydrží, bude to s tebou sdílet. Drž se, Lauralex. Já věřím, že své místo na zemi najdeš..

2 Emka | E-mail | Web | 20. ledna 2017 v 22:12 | Reagovat

Ľudia ako ja, ktorí nič podobné nezažili, ti nemôžu dávať rady (a práve takýto ľudia to občas robia, čo je nesmierne nespravodlivé). Môžem ti len držať palce a dúfať, aby si bola čo najviac hore. Krásne si to napísala, až má človek pocit, že je pri tebe. Prajem veľa krásnych dní.

3 Džejní | Web | 22. ledna 2017 v 19:53 | Reagovat

vidim sa v tom. nie stopercentne, nie v kazdom jednom slove, ale vo vacsine ano. najviac asi v tychto vetach: "Část mě chce být sama, část mě chce někoho u sebe. Část mě chce být hospitalizována, část mě chce zůstat doma. Část mě chce umřít, část mě chce žít. Část mě sklouzává do deprese, část mě se snaží být šťastná." presne takto sa citim kazdy jeden hlupy den. ale nechcem, aby ma niekto onalepkoval, aj ked takto vobec neviem, co sa so mnou naozaj deje. ale mat diagnozu je pre mna take akesi strasidelne. zrazu niekto len tak pomenuje a definuje to, co si myslim, ze som ja. ale pritom je to iba nejaka choroba. kto potom vlastne som? ked toto ja je vsetko, co poznam. s mojimi vykyvmi nalad, s tym, ze mam pocit, ze obcas ani nie som ten isty clovek. bojim sa, ze by mi mohli zobrat cast zo mna, keby sa niekto pokusil liecit ma. iba potrebujem okolo seba ludi, ktori ma budu brat taku, aka som.

4 Lauralex | Web | 23. ledna 2017 v 21:26 | Reagovat

[1]: Jenže nejhorší je, že já už mnohdy ani nevím, co chci. Jak jsem psala, snažím se přijít na to, kdo z těch dvou osob jsem vlastně já, ale asi bych radši byla někde mezi, protože někdy už jsem z toho tak.. ochromená, jako bych neexistovala, jen putovala. Nevím, jestli chci brečet, nebo se smát, křičet, nebo mlčet.
Já už jsem si na sebe vlastně docela zvykla, žiju s tím dlouho, ale za tu celou dobu jsem stejně nebyla pro nikoho dost dobrá a každý mě opustil. A to je, věř, dost unavující už.

[2]: Ony asi rady neexistují, jen smíření, akceptování a pochopení. Děkuju, jsi hodná. :)

[3]: Nemoc nedefinuje to, kým jsme. Není to volba, je to porucha. To je to, co musí každý člověk s nějakými problémy, nebo někdo, kdo má někoho takového kolem sebe, pochopit.

5 cincina | Web | 24. ledna 2017 v 18:15 | Reagovat

Nějak nevím, co ti k tomu napsat. Protože v tom vidím sebe. I když o sobě netvrdím, že je bipolární, tak jsem. Jednou nahoře, podruhé dole, extrémní výkyvy nálad. Směji se a za hodinu brečím. Ale beru to tak, že to patří ke mě.

6 ┼ Nemessis Rio Kurumi┼ | Web | 26. ledna 2017 v 5:41 | Reagovat

Já mám magické schopnosti
Spřátelíš?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.