Diagnóza: Deprese

6. ledna 2017 v 13:30 | Lauralex |  O něčem pro něco
Slyším ten hlas, šeptá mi, kam se musim dát. Začínám mít strach, že mi láme vaz.
Ahoj, jmenuju se deprese a nějaký čas budu u tebe bydlet.

Máma si mi stěžovala, že neustále slyší zvenku nějaké zvuky a nemůže spát. Tak jsem jí to řekla. Kdyby jediné zvuky, které slyším v hlavě, byly ty reálné, zvenku, byla bych šťastná. Věřte mi, necítíte to, co já. Vím, jaké to je, připadat si jako monstrum.

Je těžké odpovědět na otázku: co ti je? Nejhorší typ smutku je ten, když nedokážete vysvětlit, proč jste smutní. Je to těžké pochopit. Je to neviditelné. Není to jen pocit být smutná. Je to něco, co vás rozežírá zevnitř, kousek po kousku, až na dřeň. Podmaní si to každičký kousek vaší mysli, pohltí to každou vaši částečku a nic ve vás nezůstane tak, jak bylo. Nedokážete myslet na nic, jen na tu bolest. Jste na samém dně všeho, naprosto vysátí, a snažíte se jen utéct. Je to žití v těle, které bojuje o přežití, s myslí, která se snaží zemřít. Večer cítím, že to zvládnu a ráno jsem zase v pekle.
Ten hlásek v mé hlavě: Utopím tě. Pojď. Poslouchej.


Nikdy jsem nechtěla, aby někdo nebo něco ovládalo můj život. A přesně to se stalo.
Temný mrak nad vaší hlavou se zvětšuje. Je těžší a těžší. Pořád.
Je to jako když křičím, ale nikdo mě neposlouchá.

Na první pohled silná, usměvavá holka, co má život pevně v rukou. Co už ale nikdo nevidí jsou neustálé deprese, úzkosti, stavy naprostého vyhoření, strachu a bezmoci. Nejhorší je to v noci. Sama uprostřed všeho. Mé stěny jsou potřísněné krvavým sprejem a dírami o velikosti mé pěsti. Potřebuju křičet. Chci brečet. Potřebuju zabít ten hlas, který mi šeptá, že je můj čas. Ale všechno, co můžu udělat, je koukat do zdi v naprosto pohlcující tmě. Nejsem nic, jen křehké kosti a prázdnota. Vím, že jsem si nezvolila být "nemocná", ale stále mám pocit, jako by to byla moje chyba.

Jak krásné by bylo už nikdy necítit tu bolest?

To nejhorší na depresích nejsou ani tak samotné deprese jako ten stav, kdy se to nejdříve táhne, člověk už přesně ví, co bude následovat, a pak to naráz přijde. A pokaždé je to až neuvěřitelně stejné. Rozežírá mě to zaživa, jsem menší a menší, už to ani nejsem já, až je ze mě nakonec jen ta malá postavička, která che vyskočit ze svého těla a nechat ho shořet. Chvíli žhnout Utonout. Sama, ve světě nikoho a ničeho, jen ten hlas je tu pořád se mnou. Volá mě. Zná mé jméno. Kříčí. Nedokážu ho kontrolovat. Mám pocit, že ohluchnu. Slova bez písmen.

Tady jsem.

Mám strach z vlastních myšlenek, protože nikdy nevím, čeho všeho budu schopná, dokud se nedostanu do deprese. Nejsem živá, ale ani mrtvá. Jsem jen maso a pár kostí, podivný duch s bijícím srdcem. Někdo tu je, ale já to nejsem. Už si ani nepamatuju, kým jsem byla, než přišel. Ty nejhorší pocity, jaké jsem kdy zažila. Nedělám chyby. Já jsem chyba. Byla jsem v temnotě. Stala jsem se temnotou. Svět se bude točit stále. Se mnou i beze mě. Je dnešek tím správným dnem pro smrt? Nutí mě zabývat se tím, co slyším a cítím. Nemáte ponětí, jak snadné je spadnout znovu do temnoty. Ona žije ve mně. A z vlastního křiku člověk neohluchne.

Držím tě.
Vždy tu pro tebe budu.

Mám teď chaos a nepořádek v hlavě, která potřebuje vyčistit. Tohle je jenom další pokus o to, aby ty hlasy konečně zmlkly. Už s nimi nedokážu víc bojovat. Moje myšlenky mě ničí. Snažila jsem se nepřemýšlet, ale to ticho bylo taky vražedné. Démoni se vrátili a jsou silnější. Smějí se a šeptají. Byla to jen předehra. Jako by mě ten hlas pronásledoval. Zná mou nejistotu a používá ji proti mně. Nakonec je to ten nejhlasitější hlas v místnosti. Ten jediný, který můžu slyšet. Pomalu mě to zabíjí. A ta nejhorší část je, že si to někdy přeju.
Kdy už tohle všechno skončí?
Když skončíš ty.

Zachráníš všechny, ale kdo zachrání tebe?

Třesou se mi ruce. Nemůžu spát ani dýchat. Noční můry. Moje srdce tepe jako splašené. Křičím ze spaní. Prosím, ne. Už vás nechci poslouchat. Nechte mě být. Jděte pryč. Někdy mám takový strach, že je poslechnu. Je to moje chyba? To, co cítím? Když se podívám do svých očí, vidím hlubokou, tmavou propast, ve které se utápím a která mě stráví. Ona se bojí. Jako by se na mě díval někdo jiný. Nepoznávám ten pohled. Plný cizoty, beznaděje, nepřítomnosti, bolesti a nekonečnosti. Ztrácím se v něm a je mi z něho zle. Bojím se ho. Děsím sama sebe. Nevím o sobě. Jako bych se pomalu stávala tím démonem, kterého se bojím. Někdy nejhorší místo je ve vaší hlavě.

Nedokážeš nás utopit, umíme plavat.

...a pod práškama tiše spát.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Eliss | Web | 6. ledna 2017 v 13:54 | Reagovat

Vůbec nevím co k tomu napsat... Úplně mě to dostalo :-(

2 pihovatá vopice | Web | 6. ledna 2017 v 13:58 | Reagovat

Jestli ona to nebude endogenní deperese. Podle toho jak to tady čtu, to na ní vypadá.

Já se s tím léčila 10 let. Tolik léků mi doktorka předepisovala, často je měnila. Nepomohlo mi nic a bylo mi po lécích čím dál hůř. Cítila jsem, že to už nejsem já.  

Nakonec jsem to vzadala, nač polykat prášky, které nepomáhají a jen se při nich nabírá na váze?

Tak jsem už 3 roky bez léků, líp spím a smutek nezmizel, občas to na mne padne takovou silou, že nejsem schopna se z ničeho radovat, ale já si říkám, že jsem asi citlivější, vnímavější a nehodím se do dnešní doby.

Tak ať je ti brzy líp.

3 Sonya | E-mail | Web | 6. ledna 2017 v 16:25 | Reagovat

[2]: Pokiaľ vie, či si o sebe aspoň trochu oprávnene myslí, že je hraničiarka a bipolárka, tak zrejme už dávno došla na to, že to bude endogénna depresia ;)

Autorka, čo ti poviem? Diagnózami (yuck!) si mi sympatická, hoci hraničiari sú - bez urážky - príšerní, ale človek býva asi tak vo všeobecnosti rád, že stretol niekoho sebe podobného. Mám dojem, že na tvoj blog som už kedysi narazila, ale nechala som ho takmer bez povšimnutia. Tento článok je však... ako to povedať... silný? a i dlhý, čo je v dnešnej dobe FB statusov (a to i na blogu!) fajn. Čítal sa nie dobre, na to je téma príliš bolestná, ale povedala by som, že sympaticky. Určite sa sem ešte vrátim.

4 Leri Goodness | Web | 6. ledna 2017 v 17:57 | Reagovat

Nerada bych napsala nějakou otřepanou frázi...tvůj text mě po přečtení zasáhl - víc než to a myslím si, že to bude především z toho důvodu, že se u mě děje něco podobného.
Netroufám si vůbec srovnávat to, co se děje v hlavě tobě a co mě...každopádně trpím nějakým druhem úzkosti (a ačkoliv jsem ještě neměla odvahu vyhledat odbornou pomoc, nevím, co mi přesně je). Mít strach z projíždějících aut, kamionů, autobusů...z čehokoliv, co má kola, je nepředstavitelnej pocit napětí, sevření, potřeba vymanění se z vlastní schránky...možná mi rozumíš, možná víš, co tím myslím.
Stydím se, dávám vinu sama sobě a nikomu radši o ničem neříkám, abych je nezatěžovala.
To samé u mě prakticky platí v komunikaci mezi lidmi, kde jsem ještě bídnější.

A máš naprostou pravdu - někdy je to nejhorší místo opravdu v naší hlavě.

S pozdravem: LERI

5 Lauralex | Web | 6. ledna 2017 v 18:50 | Reagovat

[2]: Já prášky prostě nechci. Sice mě utlumí, na chvíli pomůžou, ale já nechci, aby to bylo na chvíli, já už nechci nic z toho cítit, nikdy. A jednak po nich pak je člověk trochu mimo a já potřebuju přes den fungovat, a pak se po nich přibírá, i když to by ě asi mělo trápit nejméně.

Já neříkám, že se tak cítím bez přestávky. Ano, jsou lepší a horší dny, ale ty horší převládají a mně už opravdu dochází síly.

[3]: Pro mě je středně dlouhý, a to jsem ho ještě trochu zkrátila. Já tak nějak krátké články neumím, stačí se podívat na ostatní články. :D

Ale jinak děkuju. Za komentář, za pochvalu a tak.

[4]: Já myslím, že v tomto případě je zbytečné soupeřit, jestli je na tom někdo hůř a líp, jakékoliv takovéto stavy a problémy jsou prostě špatné a člověk se cítí, jak se cítí, nejhůř.
Rozumím ti naprosto přesně. Možná to jsou jiné chvíle, co prožíváme, ale ty pocity jsou nakonec téměř stejné.

Já, když to někomu řekla, tak se mi buď vysmál nebo mi nevěřil (a to i ti úplně nejbližší, což mě dostalo možná ještě víc na dno), takže už to lidem kolem sebe neříkám. Ale ty pocity jsou někdy tak nesnesitelné, že se musím aspoň vypsat.

Přeju ti hodně síly a světla do dalších dní. :)

6 Džejní | Web | 6. ledna 2017 v 22:31 | Reagovat

podla mna je vzdy najhorsie miesto v hlave cloveka. ktorehokolvek. pretoze nikto si nevie ublizit viac ako clovek vlastnymi myslienkami, ktore ho stale prenasleduju. navonok sa vsetko zda byt okej, ale kazdy z nas ma svoj vlastny boj, ktory niekedy prehrava.
ja mam hrozne casto pocit, ze si uz niektore svoje stavy iba vymyslam. ze ani nie je mozne, aby mi bolo tak nechutne zle v jeden den, ked mi je tyzden na to celkom normalne a nechapem, co som to popisala za hluposti. v tych dobrych chvilach si myslim, ze sa to zle uz nikdy nevrati, ze uz bude vsetko fajn, ale cas ma vzdy presvedci o opaku. obcas si hovorim,  ci by som sa nemala zabit prave v tych dobrych dnoch a odist v dobrom. lebo hovori sa, ze clovek nema robit dolezite rozhodnutia, ked je nestastny.
mam pocit, ze mi z tohto zacarovaneho kruhu sibe, ked mi tie myslienky nedaju spavat. a uz ani nechcem existovat, lebo takto sa predsa neda zit. uz by fakt stacilo.

7 Ter. | Web | 6. ledna 2017 v 23:53 | Reagovat

Z kamarádky jednoho dne jen tak mimoděk vypadlo, že jí diagnostikovali deprese a já hrozně dlouho nevěděla, jak s tou informací naložit. Vlastně pořádně nevím dodnes. Ať už si načtu brožury nebo se podívám na desítky videí a pojednání, stejně v tom bloudím. Nicméně si myslím, že by bylo dobré, kdybychom se odprostili sami od sebe a na chvíli plně vnímali lidi kolem. Dneska je tohle pro nás hrozně složité vzhledem k tomu, že se ze všech stran valí přetvářka a lži. Věříme, pak někdo tvrzení vyvrátí, my začneme být zmatení a pro jistotu nevěříme nikomu a ničemu. Nedivím se, že je pro tebe tak složité se s tímhle někomu svěřovat. Ti, co si tím sami neprošli/neprochází, si to prostě nedokáží představit..
Mrzí mě, že se takhle trápíš, ale podle všeho si deprese vybrala moc silného soupeře. Ještě vydrž, zase bude líp. :-) goo.gl/3LsE7U

8 Lauralex | Web | 7. ledna 2017 v 17:33 | Reagovat

[6]: Tak jasně, ale někdo má "hlavu v pořádku". Je mi jasné, že každý člověk bojuje uvnitř s tím svým zlem, ale vím a troufám si tvrdit, že ne až tak silně.

To máš pravdu, nedá se takhle žít. Jenže jsi pak moc slabá a zbabělá s tím něco udělat. Možná by se zdálo, že člověk už se na to dokáže připravit, ale nedokáže.

[7]: Jenže jak můžeš ještě věřit, když všechna víra, kterou jsi kdy měla, byla k ničemu a každý ji zradil? Když v té nejhorší chvíli napíšeš nejlepší kamarádce, že jsi v depresi a ona si tu zprávu přečte a ani neodepíše? Když se svěříš mámě, ale ona se ti téměř vysměje a jen ti říká, jak je ona na tom hůř? Když ten jediný člověk, kterému jsi ještě dokázala věřit a který ti sliboval, že ti pomůže, se k tobě otočí zády, bez rozloučení, bez vysvětlení, a nechá tě v tom utopit?

Už nemůžu a možná ani nechci. Někdy v tom fakt nevidím smysl.
Ale děkuju, vážím si podpory. ;)

9 Michelle | Web | 7. ledna 2017 v 19:52 | Reagovat

Miluju, jak přesně dokážeš popsat pocity, které mě úplně zavalí. Běhá mi z toho mráz po zádech.
Jo, takový ten pocit, kdy víš, že to přijde a tak zatraceně nechceš ale ono to tak jako tak přijde. Bohužel se to na pozvání dál neptá. Je to stupidní. Horší ale je vědět, že tím prochází ostatní lidi. Tolik lidí. Jak je možné, že se to děje? A proč? Myslím, že si na to nikdy nezvyknu.
Tohle je možná úplně nevhodné ale tvoje psaní mi strašně připomíná Finche. A možná proto tak ráda čtu tvoje články a tak rychle jsem k němu přilnula. Protože to znám. A je to na nic.
I long for that feeling to not feel at all,the higher I get, the lower I sink, I can´t drown my demons they know ho to swim.
Možná je to tím, že jsem teď výš než níž, nebo je to prostě moje podstata ale chci aby jsi věděla, že se z toho dostaneš. Ty s tím můžeš bojovat. Děláš to už dlouho, ne? To zvládneš. Já vím, že jo. Zvládneme to. Já nám věřím. Nic jiného než tohle není. Věříš nám?

10 Ter. | Web | 8. ledna 2017 v 13:32 | Reagovat

[8]: Je hrozný, když se na tebe všichni otočí zády zrovna, když to nejvíc potřebuješ. Nebo když si nemůžeš nikomu postěžovat, protože jsou na tom najednou "mnohem hůř než ty". Stalo se to nám všem a vím, že ta víra není nekonečná a občas prostě dojdeš do slepé uličky a nevíš, jak dál. Nicméně po světě určitě stále chodí tací, kteří takoví nejsou a jsou ochotni pomoc. Jednou jeden z nich přijde i za tebou. Určitě. Musí. :-)

11 Lauralex | Web | 9. ledna 2017 v 11:42 | Reagovat

[9]: Není to nevhodné, naopak, je to.. je to pro mě tak trochu pocta. Ani nevím, jestli mám to právo, srovnávat se s Finchem. Víš, že je mi strašně blízký a je pro mě taková spřízněná duše, ačkoliv je to jen smyšlená postava. Opravdu jsi mě tím dostala a potěšila. Vlastně mi to dalo trochu neviditelné síly. Děkuji.

[10]: Ano, byl. Nebo jsem si to aspoň myslela. Je to ten poslední člověk, kterého jsem v předchozím komentáři zmínila. Řekla jsem mu o sobě všechno, úplně všechno. Tehdy jsem mu věřila. Dal mi naději na nový život. Byl to první a poslední člověk, kterému jsem ještě dokázala tou poslední silou věřit. A pak to prostě celé zahodil. Moje srdce se snaží uvěřit tomu, že mi nechtěl zlomit srdce, ale hlava ví, že asi ano.

12 Baryn | Web | 9. ledna 2017 v 12:19 | Reagovat

Úplně jsem se u čtení rozetřásla, tak silně to na mě zapůsobilo. Dokážeš vše popsat tak drsně, ale věřím, že přesto ne nijak vynuceně násilně, nýbrž věrně...

[8]: Když já si myslím, že hodně lidí se na tebe vykašlat nechce, ale sami tápou a neví, co s tím dělat... chtějí tě pdopořit, ale jak? Musí to být příšerné žít s depresemi, ale že ti kamarádka hned neodepíše, neznamená - alespoň podle mých zkušeností - že na tebe prdí... dost možná to s tebou silně prožívá... ale co ti na to má napsat? Možná by bylo nejlepší si ujansit, co od koho čekáš a přesně to jim říct... Praví přátelé to udělají... a ti ostatní ti můžou být ukradení.

Víš, moc ti přeju, abys měla hodně  lidí, co při tobě budou stát... :) Ale občas nejhroší není najít to odhodlání  při někom stát, jako spíš najít způsob jak.

13 Lauralex | Web | 9. ledna 2017 v 13:29 | Reagovat

[12]: Js chápu, že to asi myslíš dobře, ale promiň, ty ty lidi neznáš. Ani nemůžeš, vím, ale v tom případě to vidíš jinak. A to, jak se někteří ke mně zachovali, není správné, prostě není. Nevíš, co mi udělali.
Víš, tady ani nejde o to, nevědět, co napsat. Já jediná nejlépe vím, že mi nikdo pomoct úplně nemůže, ale ono bohatě stačí jen dát tu pomocnou ruku jsem s tebou, neboj se. Nemusí se nic řešit, nic vysvětlovat. Já ty lidi znám, takže už znám jejich reakce, názory, jak odepisují, kdy, proč. Nevíš, co všechno je za tím a mezi námi, co nás spojuje, takže to nemůžeš pochopit. Ale to není tvůj problém samozřejmě.

14 Ilma | Web | 18. ledna 2017 v 0:45 | Reagovat

Tolik ti rozumím..
Ten článek mě rozsekal, protože přesně tak to je.
Jen já nemám sílu už ani na to psaní..
Máš skvělý smysl pro výstižnost a popis.
Nakonec zase vyjde slunce..

15 pix | 10. března 2017 v 22:57 | Reagovat

Výborně napsané. I přes to je neuvěřitelné, že to nikdy nedokáže opravdu pochopit člověk, kterému chybí osobní prožitek. Ale pro ty ostatní je dobře, že o tom někdo píše, navíc tímhle úžasným stylem. Vidí tak, že nejsou sami, snad to někomu dokáže i pomoct.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.