Den, kdy jsem našla sama sebe

26. září 2016 v 21:10 | Lauralex |  O něčem pro něco
Jedno je vším, všechno jedním, už několik dní to cítím.

Kdysi jsem u psycholožky měla v dotazníku popsat svůj život jedním slovem. A víte, co jsem tam napsala? CHYBA.

Většinu svého života jsem nebyla sama sebou. Myslela jsem si, že jo, ale ne. Možná vám to přijde směšné, jak za tak krátký život vůbec můžu vědět, o čem to je. Nevěděla jsem. Ale tak strašně moc jsem se snažila být někým, někým jiným, až jsem se stala vlastně nikým. Dělala jsem, co mě baví, snažila jsem se být originální, nicméně jsem stále cítila, že při tom nejsem sama za sebe. Jakoby nepřítomná. V hloubi duše jsem to byla opravdu já, nicméně jsem to skrývala pod povrchem. Měla jsem pocit, nebo mi to spíš dávalo najevo okolí, že musím být taková a taková, abych se mohla začlenit do společnosti, abych něco dokázala, abych byla. Celý život mi bylo vtloukáno do hlavy, že nejsem dost dobrá, a proto si nezasloužím zapadnout mezi ostatní. Snažila jsem se být ve všem nejlepší a dokázat ostatním, že to zvládnu, že jsem dobrá a že si zasloužím jejich pozornost. Když nejsem nejhubenější, budu nejchytřejší. Když nejsem nejhezčí, budu aspoň nejochotnější. Když nejsem, když nejsem, když nejsem… Chtěla jsem mít pocit, že za něco stojím. A že tak budu nejlepší. Zničila jsem tím nejen sebe, ale i svůj život.

Víte, já jsem si tehdy opravdu myslela, že jsem sama sebou, že jsem to , že se to dá naučit. Lusknu prsty a budu tím, kým chci. Dnes už vím, že jsem byla blbá. Nebo možná hlavně naivní, ale rozhodně ne upřímná, aspoň k sobě ne. Nedovolila jsem sama sobě být tím, kým opravdu jsem. V nejtěžších chvílích jsem se víc uzavřela do sebe. Došlo to tak daleko, že jsem sotva mluvila. Schovávala jsem se před ostatními, až jsem se začala schovávat sama před sebou.


Před dvěma lety jsem se našla. Nebo jsem si to aspoň myslela. Bylo to jen letmé mihnutí, kterým jsem se já, nezkušená a nestálá, nechala unáhleně oklamat. Myslela jsem si, že to už jsem já. A pak jsem se zase ztratila.
Tentokrát to bylo jiné. Tentokrát to bylo opravdové.

Pamatuji si ten den. Dvanáctého srpna letošního roku, krátce po půlnoci. Nepoznamenaný nový den. Jedna z těch vzácných chvil. Seděla jsem u otevřeného okna, jako každý jiný den, koukala se na hvězdy a vnímala jen to ticho kolem. A v tu chvíli to přišlo. Něco se ve mně hnulo. Najednou jsem byla jiná. Jiná, a přesto stejná. Jako kdybych to cítila. Ten příval osobité energie a uvědomění si. Celé tělo se mi zachvělo a já byla naplněná. Já byla. To nejvíc, co v životě můžete poznat. Bylo to tak intenzivní, že mi do očí vyhrkly slzy. Jen jsem seděla a plakala. Ale cítila jsem se dobře. Nepopsatelně dobře. Jako ještě nikdy. Byla jsem naživu.

Nepřeháním, když řeknu, že to byl nejsilnější zážitek mého života. Vyzní to asi zvláštně, ale je to tak. Byl to jen krátký okamžik, ale já to doopravdy cítila. Nejsem věřící. Nevěřím na nějaké zvláštní síly, duchovno, Boha, magii, auru, náhody nebo něco takového, ale už věřím na poznání, na uvědomění si a na bytí. Kdybych to nezažila, asi bych se nad tím pousmála. Dnes vím, že jsem prožila takový malý zázrak.

Nikdy nezměním to, kdo jsem. Ani kdybych chtěla. Ale já nechci. Už nechci. Mám poprvé v životě pocit, že vím, co dělám. A že to, co dělám, má snad nějaký, byť minimální smysl. Dělám to totiž pro sebe, ne pro nikoho jiného. Vím, že je se mnou něco špatně. Vím to už dlouho. Jen nevím co. Ale vím, že to jsem já. Jde o to, přijímat věci, tak, jak jsou. Jak jste vy. Můžete se chovat jak chcete, ale tam někde hluboko v duši vždy budete tím, kým jste, vždy jste byli a vždy budete. Jen to musíte objevit. Je to celkem prosté. Vaše myšlenky jsou vše. Co si myslíte, tím se stanete.

Tento článek možná vyzní trochu sebestředně, ale nejde o nic jiného a o nic víc než o vás. Vy si vytváříte svět. Vytváříte sebe. S tím vám nikdo nepomůže. Stejně jste to nakonec jen vy, koho potřebujete a s kým budete po zbytek života. Musíte vlastnit sami sebe. A přijmout se takoví, jací jste. Nejde ani tak o ten moment, kdy se najdete, ale o tu cestu. Tu celoživotní.

Nepíšu to proto, abych se tím obhajovala nebo něco vysvětlovala. Já mám z toho jenom radost. Konečně to cítím.

Jsem, tady jsem.
Jsem.
Já.

(tento článek jsem měla v rozepsaných asi měsíc, konečně jsem ho dopsala a teď koukám, že se mi to hodí k tématu týdne)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ev. | Web | 26. září 2016 v 22:35 | Reagovat

Ty jo docela ti závidím, že jsi našla sama sebe... Máš naprostou pravdu, že jsme na všechno sami a se vším si musíme sami poradit, každý má svůj život ve svých rukou.

2 Aithne | Web | 26. září 2016 v 22:41 | Reagovat

Ty brďo! Ani netušíš, jak obrovskou pravdu jsi našla. Všichni to dobře známe. Budeš šťastná až... něco dokážeš, někam to dotáhneš (!!!), až se vdám, až budu mít děti, až zhubnu... Štěstí není nikde venku, v minulosti, ani v budoucnosti. Štěstí je tady a teď a krásně jsi to napsala :) Já jsem dnes měla taky pár "aha" momentů, netušíc, že je to na blog.cz zrovna tématem týdne :)

3 Fredy | Web | 27. září 2016 v 9:44 | Reagovat

hezky napsáno =)

4 Heaven | Web | 27. září 2016 v 19:42 | Reagovat

Páni... Je velká věc najít sám sebe. Kéž by se mi to taky podařilo... třeba v budoucnu...

5 Viallen | Web | 27. září 2016 v 21:26 | Reagovat

Lauralex, to bol nádherný článok :) Ani neviem ako si to urobila, ale cítim sa akoby ľahšia, akoby ma zrazu objala neviditeľná duša :) Verím každému slovu. Takto precitnúť dokáže málokto a čo sa týka toho začiatku, že pri tak krátkom živote, to nemôžeš vedieť- blbosť. Popravde neznášam, keď sa ľudia škatuľkujú podľa veku.

6 Lauralex | Web | 29. září 2016 v 16:59 | Reagovat

[1]: Abych to upřesnila - sice jsem se našla, ale člověk se postupem času, jak plyne život, hledá stále. Je to celoživotní cesta, ale ten první krok už jsem udělala. :)

[2]: Štěstí je v nás. Sami si ho vyrábíme. Nemůžeš ho nikde najít, koupit, musíš ho objevit v sobě. ;)

[3]: Děkuju. ;)

[4]: Já si myslím, že každý k tomu někdy dojde. Když mám horší stavy, tak si říkám, co tu vlastně dělám, k čemu to všechno je a kdo vlastně jsem. Ale nakonec mi dojde, že jsem to já. A že to vím.
Držím ti palce na tvé cestě za tvým já. ;)

[5]: Děkuju moc. :)) A víš, že jsem se tak taky cítila? Já vím, že deprese zase přijdou, možná už tu potají čekají, ale teď už vím, že i když nebudu mít sílu a cestu ven, budu na to mít sama sebe.

7 cincina | Web | 3. října 2016 v 23:01 | Reagovat

Přemýšlela jsem, co ti k tomuhle článku napíšu, ale nějak jsem to zapomněla v průběhu čtení. Přišlo mi, jakobych četla o sobě. Připadá mi to, že tohle jsem já teď. Je to hodně špatný:)
Hlavně, že ses našla. Že jsi byla, že jsi a že budeš. Držím ti palce.

8 Zuzka v Kostce | Web | 4. října 2016 v 18:40 | Reagovat

Takové "aha" momenty jsou úplně nejlepší :)

9 Eliz | Web | 7. října 2016 v 7:38 | Reagovat

Musím říct, že se mi při čtení úplně svíral žaludek! :) Krásný, silný, emotivní text :)

10 Michelle | Web | 20. října 2016 v 21:09 | Reagovat

Páni. Strašně moc ti na to chci něco napsat ale nic jinýho než páni mě nenapadá. Chvílema jsem měla pocit, jako by jsi popisovala přesně to, co cítím já. A bože, strašně ti přeju, že jsi se našla. Strašně moc. Snažím se už strašně dlouho prostě přijmout mě, prostě být ale je to strašně těžký a vyčerpávající. Ale nevzdám se, nikdy. Chci být já, chci aby to celý bylo o mně a chci být. To je podle mě něco, co si zaslouží každý z nás :)

11 Van | Web | 4. listopadu 2016 v 22:02 | Reagovat

To jsou takové ty malé momenty, co přicházejí čas od času. A jsou to úžasné momenty, stejně jako když potkáš člověka, který ti, ač neznámý, pomůže, anebo někam posune, a pak zmizí. A ty pak přemýšlíš, jestli jsi potkala anděla, nebo to byla náhoda anebo to byl nakonec jen sen.

12 b. | Web | 30. listopadu 2016 v 19:45 | Reagovat

wau. ten začátek s hledáním sebe sama a následnou přetvářkou, pod to bych se mohla podepsat. já se dlouho nedokázala smířit s tím jaká jsem. pořád jsem chtěla být někdo jiný a dělala jsem věci jen pro to, abych zapadla. teď se tomu směju. přišlo to s věkem, to jakési uvědomění sebe sama, že svůj život ovlivňuju jenom já a že podle toho jak já přemýšlím, tak takový svět je. chce to pěstovat vnitřní život a sebeúctu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.