Hubená neznamená šťastná

16. července 2016 v 19:00 | Lauralex |  O něčem pro něco
Vždy jsem měla problémy s jídlem, ale nikdo to o mně neví. Nebylo to vidět. A to je právě to nejhorší, když to není vidět. Jenže když jsem nedávno jedla po dvou letech sušenku, uvědomila jsem si, že je to stále ve mně.

Jsi příliš tlustá na to, abys měla poruchu příjmu potravy.

Jsem extrémista. Dělám věci naplno, nebo je radši nedělám. A tak to bylo i s jídlem. Buď jsem se přejídala, nebo jsem naopak nejedla vůbec. Ani jsem to nechtěla dělat, ale nedokázala jsem se ovládat. Měla jsem tu jednu výsadu, že jsem mohla. Bylo to zcela v mé moci a já to nezvládla. V tu chvíli mi něco přecvaklo v hlavě a zcela mi to převrátilo myšlení. A teď se ro občas vrací, i když jsem si myslela, že to mám pod kontrolou a je to dobré, ale asi není. Nejdřív jsem jenom chtěla vědět, co jím, ale pak se to nějak zvrhlo.


Být hubená. To, po čem jsem toužila, to, co naplňovalo a zároveň ničilo můj život.

Můj život se omezil na slova tlustá a hubená. Dnes a denně jsem myslela jen na to, jak velké je moje břicho a snad každých deset minut jsem se prohlížela v zrcadle. V hlavě jsem měla jenom čísla, kolik kalorií co obsahuje. Celý den jsem myslela jen na to, co budu jíst, kdy to budu jíst a kolik toho můžu sníst. Přistihla jsem se dokonce, jak každého nevědomky pozoruju, jakou má postavu a jestli je hubenější než já. Neustále je tu ten hlas, který říká: ještě nejsi dost hubená.

Když jsem tlustá, mařím šanci, že najdu toho pravého, že udělám dojem, že budu tím, kým musím být, abych byla sama se sebou spokojená.

Celý život bojuju se svým tělem a celý život se nenávidím. A celý život mě za to někdo ponižoval a nadával mi. Ztratila jsem sebeúctu. Už se na sebe nedokážu dívat reálně. A vlastně od té doby, co jsem zhubla, nesnáším se ještě víc. Vlastně bych na sebe měla být pyšná, jenže pak kolem mě projde krásná holka se 45 kily a všechna nabitá motivace se vypaří. Stále se snažím na sobě něco měnit a pak se zase přijmout taková, jaká jsem. A nedaří se mi ani jedno.

Nikdy nikomu neříkejte, že je tlustý nebo vychrtlý, protože nikdy nevíte, jak daleko člověk dokáže zajít, aby vám dokázal, že se mýlíte.

Nikdy jsem nebyla anorektička nebo bulimička, ačkoliv jsem k tomu neměla tak daleko, nikdy ale jídlo nebylo mým přítelem. Bála jsem se ho. Jedla jsem, jen když mě někdo donutil, nebo to pro mě bylo naopak řešení mých problémů, kdy jsem jedla, aniž bych si to uvědomovala. Viděla jsem v jídle protivníka, který je silnější než já. Hrozbu, která mě zcela ovlivňuje. Dodnes mám po každém jídle výčitky a neumím se toho zbavit. Myslela jsem si, že miluju jídlo, ale není to pravda. Kurevsky ho nesnáším.

Copak já vypadám jako někdo, kdo by dokázal přestat jíst?

Nechci už řešit jídlo, myslet na to, kolik vážím, co smím sníst, kdy to smím jíst, co je dietní, v čem je cukr a co má kolik tuku. Chci jídlo milovat, užít si ho a mít ho jako prostředek k přežití, ne jako nepřítele, který mi ovládá život. Chci jíst s chutí, s radostí a s mírou. Jíst to, co mám ráda a na co mám chuť, aniž bych se po tom cítila jako zločinec. Víte, jakmile jsem si přestala zapisovat jídlo a počítat kalorie a vážit se po každém jídle, najednou se mi ulevilo. Jako kdybych ze sebe shodila zátěž, která mě táhla dolů. Na jednu stranu jsem byla nervózní a nesoustředěná, že nad tím nemám kontrolu, na druhou stranu jsem se ale zase cítila volná a svobodná.

Zničila jsem své tělo pro klid v mysli, který jsem nikdy neměla.

Ale to není to, o čem chci psát.

V dnešní době je neskutečně těžké, zůstat vůči tomuto imunní, když se na nás ze všech stran valí rady jak zhubnout a fotky vyhublých těl, která nám předepisují, jak bychom měli vypadat. A mě už tenhle postoj neskutečně irituje a unavuje.

Já jsem taky zhubla. Zdravě a poctivě. S tím, co jsem psala výše, to nemělo nic společného, to bylo už dávno předtím, naopak jsem měla pocit, že jsem nad tím konečně vyhrála. Málokdo by mi dnes věřil, že jsem měla o dvacet kilo víc. První půlrok jsem byla naprosto omámená. Všechna ta euforie a nové sebevědomí na mě působily jako okouzlení. Cítila jsem se naprosto krásně a můj život byl takřka na vrcholu. Začala jsem znova, stála jsem na startu s novou chutí do života (a o dvacet kilo lehčí). Ale tohle hubené období po čase skončí, ten pocit v novém těle vyprchá a co z toho. Možná jsem byla hubená, ale nebyla jsem šťastná. Nebyla jsem to já.
Dřív bych za takovou postavu, jakou mám teď, vraždila. Dnes jsem ze sebe zhnusená. Mít 55 kilo byla moje vysněná váha, teď jsem měla i míň a jsem z toho frustrovaná a deprimovaná. Zní to hloupě, každý druhý se dnes snaží zhubnout, ale pokud v mysli zůstanete stále v tom starém těle, je to k ničemu. A můžete být sebehubenější. Naprosto se mi změnil pohled a vnímání mého těla. Už nevím, co je normální postava. Ať vypadám jakkoliv, cítím se tlustá. Možná vlastně ani nejsem, ale jednoduše vidím, že nevypadám jako všechny ty krásné, oblíbené holky, co nemají ani špetku tuku. A ačkoliv vím, že to není správně, přijde mi, že bych tak měla vypadat. Není to o tom, jak vypadáme, je to v naší mysli.
To, jak se všude píše, že hubnutí začíná v hlavě, to není žádný kec, to je ta největší pravda. Všechno je to v hlavě.

Sama sebe se dnes ptám, co jsem si myslela? Že zhubnu a najednou to budu ? Vyřeší se všechny moje problémy? Že když budu mít padesát kilo, moje deprese zmizí? Měla jsem, a nevyřešilo se nic. O tom to opravdu není. Hubnutí vám nepomůže, abyste se měli víc rádi. Je to vaše sebevědomí, které je potřeba zlepšit, ne vaše váha. To jsem si uvědomila záhy.

A asi proto mi tolik vadí všichni ti, co to vystavují na internetu. Už to není jen cesta za zdravím, stala se z toho veřejná přehlídka lidských těl. Jako nějaký trh s lidským masem. Marně si zkouším vzpomenout, kdy se to najednou změnilo. Všechny ty fitness trendy už mi lezou krkem. Mně nevadí, že cvičíte a děláte něco pro své tělo, mně vadí, že si na tom lidé staví svou image a zakládají svou identitu. Cpou to všude a všem a všechno se točí jen kolem toho. Je to jako nějaké náboženství.

Hubnutí není naše životní práce a počítání kalorií není voláním naší mysli.

Je v pořádku, že máte, nebo chcete mít rádi sami sebe a své tělo. Tak je to správně. To je klíč k sebelásce. A sebeláska je asi to nejpodstatnější v životě každého z nás, od toho se odvíj vše ostatní, ale mějte se rádi kvůli sobě, ne kvůli obdivu a lajkům ostatních, které za to sbíráte. Je to jen postoj. Uděláte pár fotek zleva, zprava a jednu vyberete. Ve skutečnosti si ale nevybíráte. Jste tady a teď. Jenom vy. Pokud máte co nabídnout, dobře, ale držte si svoji cenu. Neukazujte všechno. Není to o tělech, uvědomte si to. Neomezujte se jen na hasthtag #fitness a #body.

Není to o tom, jakou velikost nosíte, ale jak nosíte svou velikost.

Já to taky udělala, dvakrát, to abyste si nemysleli, že jsem svatá a všechny jenom hejtuju, vůbec ne. Chtěla jsem dokázat všem, kteří mě podceňovali, že na to mám. Ono by bylo asi divné, kdyby se tím člověk nepochlubil, ale řeknu vám, že dnes vůbec nechápu, proč jsem to udělala, a kdybych to mohla vrátit, nikde bych to neukazovala. Byla to jedna z nejhloupějších věcí. Nevěřili byste, kolik jsem najednou měla přátel. Ale proč? Protože jsem zhubla, jsem lepší? Je mi dovoleno být součástí tohoto světa? Mám větší cenu? Zasloužím si, aby mě lidé respektovali? Jsem konečně přijatelná? Dostala jsem možnost začlenit se mezi vás? Je snad dána nějaká váha nebo velikost oblečení, kdy můžeme být dobří? Je ten životní pocit jen o tom? Kdo má na tohle právo? A myslíte to vůbec vážně? Kde to žijeme, proboha?!

Já nevím, ale měl by právě ten, komu v životě nejde o to, aby ho lidé brali a ohlíželi se na to, jak vypadá, potřebu ukazovat se a čekat za to uznání? Já vám neberu motivaci, to vůbec ne, ani vás nebudu odsuzovat, na to nemám žádné právo, ale motivací jste vy sami sobě, ne prázdné lajky od lidí, které ani neznáte a nic o vás nevědí (kromě toho, jaké máte dnes spodní prádlo a jak vypadá váš polonahý zadek).

Vlastně mi do toho nic není, ale jelikož to mám všude na očích, týká se mě to taky. Rozhodně nechci nikoho měnit. Nemám na to právo ani chuť. Je to váš životní styl a kdo já jsem, abych mohla soudit... Já si jenom nejsem jistá, jestli si uvědomujete, že všechny ty lajky a komentáře jsou pro vaše tělo, ne pro vás. A to je strašně smutné. To vás naplňuje? Bojím se, že některým už ty svaly zatemnily mozek.
Já se jen snažím bojovat za to, aby lidé neviděli pouze dokonalá těla a svaly jako to hlavní a důležité. Ačkoliv je potřeba, cítit se spokojeně a mít se rád, hubenost není východisko. Není to všechno. Jde mi o to, aby člověk, který nemá míry modelky a pekáč na břiše, neměl pocit, že je méněcenný a nemůže zapadnout mezi ostatní, jako já.

Hubenost ani tloušťka nedefinuje to, kým jste.

Mám v okolí jednu nejmenovanou osobu, která je teď díky tomu, že začala cvičit a přidává fotky (nejen) svého břicha a zadku, známá a populární. Uctívají ji jako nějakou bohyni. Kdybych ji neznala, možná bych jí to i věřila. Až na to, že ona nikdy tlustá nebyla. Ono je možná hezké, že v ní všichni vidí motivaci a inspiraci, co už ale nikdo nevidí, že právě ona se lidem posmívala za to, jak vypadají. Nebo aspoň mně. A najednou všem strašně rozumí, zná jejich pocity a chápe je. Vlastně asi tohle mi vadí spíš než nějaké fotky zatáhnutého břicha a zatnutých svalů. Ne, nezávidím jí, jak vypadá. Třeba bych taky mohla, ale pro mě jsou důležitější a duchaplnější věci. Nebudu a ani ji nechci odsuzovat, nemám proč, o to mi nejde, její život skoro neznám a ani mě nezajímá, ale co dokázala? Zhubla. A co? Víte, kolik lidí na tomhle světě zhublo? Dostal za to snad někdo nějakou cenu? Možná je to jen můj názor, třeba jsem zaujatá, nicméně něco dokázat pro mě znamená něco jiného.

Samozřejmě nemám na mysli ty, kteří musí zhubnout, aby přežili. Ale takový tu nikdo není.
Zacvičte si, najezte se, ale dělejte to pro radost, nemějte to jako smysl svého života. Neprodávejte se tak snadno. Já jsem sport měla vždycky ráda, ovšem dnes mi přijde, že už je z toho trend, nebo snad i povinnost. Teď se možná budete smát, ale není důležité to, jak člověk vypadá, ale jaký je uvnitř. Jestli vás druzí neberou takové, jací jste, nemají ve vašem životě co dělat.

Mějte se rádi. Mě nemusíte, ale sebe ano. Akorát se mějte rádi kvůli sobě, ne kvůli prázdným lajkům za vaše těla. Nemusíte nikomu nic dokazovat. Hezká tvář jednou zestárne, svaly ochabnou a co vám zůstane? Zase jenom vy.

A vlastně proč píšu tenhle článek, protože jsem došla k závěru, že tohle není život. Tohle nejsem já. A nechci taková být. Nikdy jsem nebyla hubená, nejsem hubená a nikdy hubená nebudu. Ale pokud se tím budu ještě chvíli zaobírat, nevydržím to. Nikdy mě nic tak neubíjelo. Cítím se neustále v pasti, brání mi to normálně žít. I bez toho se necítím nejlíp, mám v hlavě dost zmatek a ničí mě jiné věci, tohle už je moc.

Já nejsem můj problém s jídlem.

Když se podívám kolem, vidím spoustu lidí, kteří nepočítají kalorie, jedí to, na co mají chuť, umí si jídlo vychutnat a užít a jsou prostě šťastní. A to jim neskutečně závidím.

Já vím, že nikdy nebudu dokonalá, hubená ani spokojená sama se sebou. Už po tom ani netoužím. Ale nechci, aby můj život ovládalo číslo na váze, velikost oblečení nebo kus sušenky.

Já nikdy nebudu mít postavu jako Victoria Beckham, nebo jiná modelka, co já vím, která je ideálem krásy. A víte proč? Ne protože bych byla líná se sebou něco dělat, ale protože já nejsem Victoria Beckham. Já jsem já. Vzhledem k mé tělesné konstrukci je to takřka nemožné. A moje tělo je jediné místo, kde budu muset žít. Někdy nejtěžší věc, co musíte nosit, je vaše vlastní tělo. Proto se toho chci zbavit, musím se v něm naučit žít.
A jestli někomu vadí, jak vypadám, a nadává mi, že jsem tlustá, je špatný on, ne já. A to jsem právě pochopila.

Nechci být nejhezčí ani nejhubenější. Už ne.
Chci být zdravá a šťastná.

P.S. A co nemám na těle, mám v hlavě.

Tento článek není o mých problémech s jídlem, ani o poruchách příjmu potravy obecně, je to o dnešním posedlém trendu fitness a vystavování se na internetu. Jen jsem chtěla napřed říci, jak je to se mnou. Kdybych neměla argumenty, nepsala bych to.
Rozhodně tu nehlásám 'cpěte se hamburgerama a čokoládou, válejte se na gauči a necvičte', jenom prostě buďte... no normální.

Hodně jsem se bála, zveřejnit a vůbec napsat tento článek, ale už když jsem přidávala před časem příspěvek na instagram, tušila jsem, že to musím dokončit. Chtěla jsem to uzavřít. Několikrát jsem ho upravovala, doplňovala, četla jsem to po sobě snad dvacetkrát a myslím, že líp už to nenapíšu a řekla jsem vše, co jsem potřebovala a chtěla.
To nejdůležitější na tom článku není ani tak to, co si myslím já, ale aby si z toho lidi něco vzali. Aby jim třeba něco konečně došlo.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Slečna P. | Web | 17. července 2016 v 20:51 | Reagovat

Mám podobný problém...
Už odmala jsem drobeček a strašně hubená. Nemám žádné problémy s jídlem, jím normálně, ale mám hrozný problém přibrat, takže se svojí výšku nějakých 163 cm a váhou 46 kg mě ti, kteří mě neznají mají za holku, která má problémy s jídlem. Není to pravda, ale já vážně nevím co dělat, protože bolí, když ti někdo řekne, že jsi anorektička, hubená jak vyžle a tak.
Takovéhle souzení lidí jen tak nemám ráda.
Článek je moc hezký a určitě se neboj něco takového příště zveřejnit!

2 Hrobárova Dcéra | Web | 18. července 2016 v 21:09 | Reagovat

Úžasne napísaný článok.

Musím sa priznať, že svoju váhu som nikdy neriešila. Smiala som sa s ľahkosťou motýľa, keď ma mylne označovali za mentálnu anorektičku. Ale to boli pokusy idiotov ma rozhodiť.
Želám ti aby si sa našla svoj vnútorný kľud, svoju podstatu a ostala v nej do skonania sveta :) Buď Šťastná!

3 Lady de Vampire Victoria | Web | 19. července 2016 v 18:51 | Reagovat

svatá pravda

4 Elis | Web | 21. července 2016 v 18:46 | Reagovat

Ano, vím co je to, když se celý tvůj den točí jenom kolem jídla, když se ti nálada mění podle snězeného/nesnězeného, když se vyhýbáš návštěvám restaurací s přáteli, když se ti motá hlava po ránu. A všechno jen to opravdu pouze a pouze v hlavě, jenže kdyby tam to tlačítko - keep calm, šlo lehce aktivovat...
Nicméně krásný (no špatně použitý atribut, já vím),povedený a povedený článek. Není ten život přeci o tom, že každý tu postavu máme jinou, každý máme jiný nedostatek a jiný klad? Je!

5 Heaven | Web | 22. července 2016 v 11:04 | Reagovat

Moc hezky jsi to napsala :) Každý máme prostě svoji postavu a nemůžeme všichni vypadat jako modelky z časopisů. Nejdůležitější je být spokojený sám se sebou. Nelíbí se mi ani ten druhý konec řetězce, kdy od přírody hubeným lidem nadávají do anorektiků a myslí si, jak jsou posedlí hubnutím a cvičením a přitom to ani není pravda, prostě tak vypadají :/

6 Whirpy | E-mail | Web | 22. července 2016 v 22:38 | Reagovat

Já mám dobré spalování a prostě nikdy nenaberu. K tomu divné stravovací návyky.
Ano, hubená někdy neznamená šťastná, ale rozhodně je to dost pohodlné, člověk nemusí dělat nic a do toho může sníst tři čokolády a stejně nepřibere. :D
Už se našlo i pár hledačů anorexie, no snažím se to naštvaně ignorovat.
Každý je prostě nějaký a já myslím, že je škoda, že se stále najde plno netolerantních lidí, ať už k tlustým, či hubeným lidem.

7 Daisy | Web | 22. července 2016 v 23:15 | Reagovat

Měla jsem anorexii. Kvůli orvnímu klukovi. Tenkrát jsem po tom, co mi řekl, že mám rozkydlej zadek zhubla asi 8 kilo, ale hubla jsem, když už v tu chvíli jsem hubená byla. Pak mě z toho i on dostal, řekl mi, že jsem kost a kůže... Jenže! Když jsem se fakt začala mít ráda. Neřešila jsem malý prsa a kdesicosi přišel zase nějakej kluk... Ten miloval obrovský prsa a já se pořád snažila je zvětšovat a furt jsem ho bombardovala otazkama proč si násel holku s lentilkama pod kobercem, když má rád hnusný silikonem narvaný balony (denně mi běhaly na IG a FB fotky jak to lajkoval -_-)... A teď mám kluka, který mi řekl, že minulý rok jsem na tom byla s postavou líp. BOŽE. Ano. Posilovala jsem, měla jsem čas, nebyly vedra... Jen co přestanu a asi tak milimetr mého zadku se změni, tak si toho hned všimne???? A že si doprdele ostříhám vlasy, koupim kabelku, namaluju se to ne???? Takže zase hladovka a cvičení při každý přílezitosti, věčný pozorování pupku (nejsem těhotná?) no prostě magor! A přitom jsem tyčka, co váží asi 4 roky pořád uplně stejně -_- (+- kilo)

8 Fredy Kruger | 24. července 2016 v 0:25 | Reagovat

" Že tlustý jsem ?  věru  jsem šťastný !"

... Bobb Omrdd  je vykrmen z ,,MASNY,, ,
kde třicet  let, je již řezníkem !
..."Dědek  a  švagr... s mým tatíkem,
každý měl přes dva metráky !

... děd z matčiny strany ?  ten taky !
nu... a můj  starý strýc,
měl o třicet kilo víc ,
ten už je tlusťoch hotový !

jááá... však jsem stále ,,libový !,,
Vážím sto šedesát... vypadám drobno
...jsemť  proti příbuzným ?  úplné  howno !!"

Bobb Omrdd  právě na strýce civí :
...  na jeho špeky !!
... je závistivý !

9 Lone Howler | E-mail | Web | 24. července 2016 v 11:48 | Reagovat

Je to pravda pravdoucí, já jsem nebyla šťastná ani když jsem měla kilo podváhu a postavu jsem měla vážně pěknou. Samozřejmě jsem byla nejtlustější na světě, že. Člověk asi nikdy nebude spokojený. Teda neříkám, že všichni, ale je to prostě tak. Asi i kdyby mi zbyli jen kosti, tak nebudu spokojená. Vždy jsem chtěla být dokonalá, ale uvědomila jsem si, že tudy cesta nevede. Sice ani tak zatím šťastná nejsem, ale třeba mě život překvapí.

10 Sheilene | Web | 24. července 2016 v 17:10 | Reagovat

Hubeňouři vládnou světu.. Není divu, že je tolik lidí, co má PPP.. a může za to společnost. Jakmile je někdo tlustý, ztrácí svou cenu. Musí prostě zhubnout. Dříve se preferovaly holky, co byly krev a mlíko. Teď jsou in vyžlata.
I já od mala bojuji se svou postavou. Vždy kolem mě byly holky, co byly jak vychrtliny a kolikrát za to mohly poděkovat rychlému metabolismu. Takže jsem se vždy cítila méněcenná. Nejsem naprosto posedlá, ale své tělo nenávidím a nejsem schopna své vysněné postavy dosáhnout. Nedělám to kvůli jiným.. dělám to kvůli sobě. A taky mě furt nebaví poslouchat kecy od rodiny, že jsem tlustá a mám cvičit (moje BMI? naprosto v normě.. ale hold nejsem hubená.)

11 Veronica | Web | 24. července 2016 v 18:23 | Reagovat

Věř mi, měla jsem něco podobnýho. Od malička jsem byla při těle, ani ne tlustá, jen taková oplácaná a moje kamarádky z takového toho "základoškolského" rozumu řešily, jak vypadám za mými zády. Prý bych měla zhubnout. Nic moc jsem pro to nedělala. Vlastně vůbec nic, přišlo to samo. Zhubla jsem během pár měsíců a ani jsem si to neuvědomila, jen se všichni neuvěřitelně divili, kdy a proč se to stalo. Například můj bývalý spolužák mě o prázdninách 2013 potkával docela často a pokaždý mi řekl "Ty jsi tak hubená!"
Já to absolutně nechápala, vůbec jsem neviděla žádnou změnu, ale přišlo to pubertou. Zhubla jsem v obličeji a břicho. To ostatní bylo celkem v pořádku. Sice jsem zhubla břicho, ale při pohledu na plochá břicha mých kamarádek jsem chtěla mnohem hubenější břicho. Ještě k tomu se mi líbil jeden kluk, tudíž jsem měla nějakou motivaci. Jenže to bylo spíš takový zoufalý. Dělala jsem to prakticky z vlastního donucení a úplně nesnáším hlídání kalorií a nucené cvičení. Už nikdy víc. Nikdy jsem sice nespadla do poruchy příjmu potravy a lidí, kterým se něco podobnýho stalo je mi hrozně moc líto. Teď se snažím jen jíst zdravě, ale zároveň si nic nevyčítat. V mozku jsem si to nastavila jinak.

12 Ter. | Web | 24. července 2016 v 22:52 | Reagovat

Tak z tohoto článku je mi upřímně smutno, mimo jiné ze dvou důvodů. Tím prvním je, že si tuhle jednoduchou věc lidi neuvědomují kvůli idealizování založeném právě na médiích. Sakra, jak hrozně naštvaná jsem sama byla (i když se považuji za poměrně vyrovnaného člověka), když jsem viděla reklamu na plus-size kolekci od toho zbytečně drahého Kleina - ty slečny/paní na těch fotkách jsou úplně normální, zdravé a krásné modelky, ale vzhledem k tomu, že právě Klein v poslední době udává nějaký divný "módní ideál" či co, padá hrozně holek do depresí a uchyluje se právě k tomu extrémismu. Smutné, že to tak v našem světě teď chodí. Druhým důvodem potom je fakt, že všechny tři reklamy pod článkem, i ta v šedivém pruhu dole na obrazovce mi nabízí odkazy s návody na to, jak extrémně zhubnout. Debility.
Jsem ráda, že má internet i tak inteligentní uživatelé, jako jsi ty (říkám to poněkolikáté, ale nijak to na významu neubírá, jen si zasloužíš si to přečíst, si myslím). Možná si s tím chvíli bojovala, ale nakonec tenhle článek je a já jsem za to moc ráda. Rozhodně si myslím, že bys svoje mentální zdraví neměla úplně zvládat. Bude to dlouhá a trnitá cesta, o tom žádná, ale jsem si jistá, že tam jednoho dne dojdeš. A pak budeš ve svém těle spokojená, ať už bude vypadat jakkoli. Určitě jsi hrozně super člověk, alespoň mě to tak připadá, tvůj sympatický úsměv je jen hezká třešinka na dortu.

Jen pro info - nejsem ten divný stalker, co ti nakukuje do okna a sleduje tě v práci, jen mě pořád neomrzelo stalkovat tvůj instagram, toť vše. :D

13 Van Vendy | Web | 25. července 2016 v 20:18 | Reagovat

To je zvláštní náhled, připomíná mi to dobu, kdy jsem maturovala, odmaturovala, všechno ze mě spadlo a najednou jsem byla nesvá, nešťastná a nevěděla co dál. Takový mrtvý bod.
Během pár dní se to spravilo a žilo sd dál, ale tenhle úsek si pamatuji.
Možná je to podobné i pro tebe - něčeho jsi dosáhla a najednou nevíš, co dál. Držet svou váhu na stejné výši, to se přímo nabízí, ale co to znamená? Neustále kontrolovat, co jíš? Ale myslím, že by to nemuselo být tak hrozné. Stačilo by se prostě nepřejídat, nebo si stanovit pravidlo, nejíst po šesté hodině večer (nebo jen krajíček chleba se zeleninou nebo zeleninu samotnou).
Moc ráda bych ti poradila, aby ses netýrala myšlenkami na kalorie, a prostě jedla, na co máš chuť, ale chápu, že tak jednoduché to nebude a že už máš tyhle věci i úskalí prozkoumaný.
Ale protože si myslím, že naděje umírá jako poslední, věřím, že tenhle kritický bod překonáš a budeš si kupovat zmrzlinu nebo pizzu prostě proto, že na ni budeš mít chuť. Jeden nebo dva kopečky zmrzliny denně tě nezabijí, stejně tak porce pizzy (a ani po nich nepřibereš). Teda, když to vyvážíš zeleninovým salátem, například... :-)

14 Lauralex | Web | 27. července 2016 v 13:25 | Reagovat

[1]: Ono je jedno, z jaké strany se na to podíváš, oba extrémy jsou špatně. A děkuju. :)

[2]: Děkuju moc, i tobě. :)

[4]: Je, ale není jednoduché se to naučit. Děkuju. ;)

[5]: Každý nějak vypadá a podle mě by se to lidi neměli snažit za každou cenu vší silou měnit. Děkuju. :)

[7]: Nejhorší je, když to člověk dělá kvůli někomu, natož kvůli klukovi. Ale... stojí ti za to? To tě bude stahovat dolů stále.

[9]: Přesné, výstižné.

[10]: Já stále preferuju krev a mlíko, ale jsem asi jediná. A všude vidím, že je to špatně, takže na sobě to nenávidím.

[11]: Děkuju za tento komentář. Právě se taky snažím, nastavit si to v mozku jinak. ;)

[12]: Já už ani nevím, co je teď ideál. Už je toho moc. Stačí mi, co vidím u těch přefitnessovaných holek a je mi z toho zle.
A děkuju moc, vážím si tvých slov a určitě i z nich pokusím něco vzít. :)

[13]: Přejídání opravdu není můj problém, jím snad celkem pravidelně, pokud mám čas a chuť. A promiň, ale nejíst po šesté hodině? To je jedna z největších hloupostí, to bych (taky vzhledem k tomu, že pracuju) umřela hlady.
Zmrzlinu ani pizzu si kupovat nebudu, protože už mi to nechutná, ale chápu, jak to myslíš.

15 Kafemlejnek | E-mail | Web | 3. září 2016 v 3:25 | Reagovat

Nedávno jsem psala článek o svém boji s jídlem a tloušťkou, budu ráda, když se podíváš.
Smaa s jídlem odjakživa bojuji, vždy jsem jedla hrozně málo, a vše jsem si pečlivě uložila. Dostala jsem se na podstatnou nadváhu, kterou ne a ne sundat. Snažila jsem se používat kalorické tabulky, ale z toho počítání mi šla hlava kolem, a panika mě chytala pokaždé, kdy jsem se setkala s jídlem, které do nich nešlo napasovat. A tak jsem s počítáním sekla. Hýbu se, cvičím a snažím se jíst dost, tedy pravidelně a z dobrých surovin (ale odmítám se mučit tím, že si nikdy nesmím dát hranolky nebo suchej rohlík). Ale jídlo bylo vždy můj nepřítel, nerada jej připravuji, nerada vařím, a nerada před lidmi jím.
A čím urputněji jsem se snažila zhubnout, tím víc jsem začínala chápat, že cesta je začít se mít ráda taková, jaká jsem. Ne jaká bych mohla být. Teď se učím nebýt k sobě tak kritická, přestat nenávidět své tělo i sebe samotnou, a hledat na sobě ty dobré věci, aby je na mně mohli hledat i lidé okolo mě.

16 Wnaty | E-mail | Web | 9. ledna 2017 v 23:10 | Reagovat

Úžasně napsaný, smekám.

17 pix | 10. března 2017 v 22:47 | Reagovat

Kvalitní článek, díky za něj.

Mimochodem, tohle:
"Není to o tom, jakou velikost nosíte, ale jak nosíte svou velikost."
se mi líbí, s dovolením jsem si to zapsal.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.