Něco, co mi schází

17. listopadu 2014 v 16:30 | Lauralex |  O něčem pro něco
Tenhle článek mám rozepsaný už hodně dlouho, dokonce dvakrát. Jednou jsem chtěla psát o životě, podruhý o lásce, jenže dneska jsem si něco uvědomila.

To, co mi asi opravdu chybí, je máma.

Když jsem v sobotu jela tramvají do práce, což mě právě donutilo napsat tenhle článek, přistoupila maminka s holčičkou, držely se za ruce, ona si ji posadila na klín, objala ji, dala jí pusu, mazlila se s ní, povídaly si spolu, plánovaly, co budou dělat, smály se spolu, ona vypadala jako princezna, a já snad nikdy necítila v sobě větší prázdno.

Hned na začátek, aby nedošlo k nedorozumění, mám mámu, ale jenom fyzicky.
Nikdy jsme neměly zrovna láskyplný mateřský vztah, ale máma to pro mě byla, ovšem před nějakými třemi lety (to je vlastně jedno) se to naprosto zhroutilo a od tý doby k sobě máme strašně daleko. A já si právě teď, když bych jí nejvíc potřebovala, uvědomuju, jak mi chybí a že jí mám vlastně stejně pořád ráda. Moc ráda.

Strašně závidím všem, že mají svoji mámu. Že si spolu rozumí, milují se, vědí o sobě všechno a můžou si říct cokoliv, zažívají spolu krásný věci, jsou tu jedna pro druhou a zkrátka je to pro ně ten nejlepší člověk na světě, a neskutečně po tom toužím. Jednoduše chci prostě svojí mámu.

Nechci ani tu nebudu psát o tom, co se stalo, akorát řeknu, že jsme spolu skoro víc jak půl roku nemluvily a míjely se, jak to šlo, a další dva roky to stejně strašně drhlo, nicméně mi strašně ublížila, ztratila moji důvěru a ze začátku, ano, cítila jsem k ní nenávist. Mrzí mě to, že k tomu došlo a že to tak je, ale necítím žádnou vinu, protože jsem k tomu měla důvody. Můžete si o mně myslet, co chcete, asi mě i odsoudíte, je mi to jasný, já to chápu, máma je přece ten nejdůležitější člověk na světě, ale já to měla (a mám a asi i vždycky mít budu) jinak. Stalo se to a už to nešlo změnit nebo vrátit zpátky.

Ne, nechci ji absolutně nijak shazovat nebo na ni házet špínu, ale moje máma nikdy nebyla člověk, kterej by rozdával lásku a dělal věci jen tak, prostě pro druhý, proč ne. Na druhou stranu tuším, že to tak asi cítí ze svého dětství, takže je to v ní zakódovaný, i když plno věcí nechápu nebo s nimi nesouhlasím. Ale to je nepodstatný, o tom tu nechci psát.
Už jako pro malu holku pro mě byla máma něčím svatým, však je to taky první a jediný člověk, který pro nás dýchá, řeknete si. Jenže ona je strašně odměřená a odtažitá. Někdy jsem si i říkala, proč si vůbec pořizovala děti. V podstatě jsem svou mámu nikdy neměla. Nikdy jsem nepocítila pravou mateřskou lásku. V životě mě neobjala, leda jako mimino, neřekla mi, že mě má ráda, že jí na mě záleží, nezeptala se, jestli se něco neděje, jak se mám, neprobíraly jsme spolu holčičí věci, nepochválila mě, nikdy neocenila výtvory a přání ze školy, nebo co jsem jí vyrobila, akorát to hodila do spodního šuplíku, a to mě vážně mrzelo a myslím, že mě tím docela ochudila a poznamenala do dalšího života, a tohle už ve mně zůstane. Nejhorší je, že se neumí omlouvat, takže určitý věci prostě jenom vytěsníme a zůstanou už navždycky pod povrchem, nedokonaný. Přesto to pro mě byla moje máma, kterou jsem ctila a považovala ji za důležitýho člověka v mym životě.

Co mě taky neskutečně mrzí, že je tolik věcí, který mi na ní vadí, dokonce snad víc než těch, které mám ráda, ale nemůžu si pomoct. Nejvíc teda přetvářka. Kdybyste nás potkali nebo s námi trávili nějakej čas, nic z toho byste mi nevěřili. Ona si totiž přede všema hraje na úžasnou milující matku, která ukazuje, že má dceru, ale jakmile se za námi zavřou dveře, konec. Musim říct, že to mě dost trápí. Nemáme ani nic moc společnýho, co by náš vztah utužovalo. Nejsme si nijak extra podobný, máme jiný názory a myšlení, já jsem celej táta. Když za ní s něčím přijdu nebo bych si s ní chtěla jenom popovídat, řekne mi hm, protože neslyší televizi, a nezajímá jí to, a zrovna tohle mě dokáže fakt nasrat, že jsem kolikrát hnusná. Nejvíc mě raní to, že se nesnaží a asi jí na tom nezáleží.

Já od ní vlastně nic neočekávám ani nepožaduju, mně by stačilo obyčejný objetí, pohlazení, pusa nebo slova lásky. Abych cítila, že mám mámu a že mě má ráda. Mám sice neskutečný štěstí, že mám tátu, kterej tohle všechno pro mě je, ale máma to neni, víte co.

Nevím, jestli někdy budu mít děti, ale pokud ano, vím, že tu pro ně vždycky budu a budu je zahrnovat láskou, protože to je potřeba a pokud tomu tak neni od začátku, po dvaceti letech už se to nedožene. Ne rozmazlovat, dělat, co jim na očích vidím, ale být spolu propojeni a mít city.

V současný době je náš vztah jako na houpačce, na takový neutrální úrovni, těžko říct. Já se snažim to posunout dál a dávat jí to najevo, jenže ona nic.

Strašně si přeju náš vztah obnovit, i když vím, že to bude stát hodně sil a učení, ale budu na tom tvrdě pracovat. Mámu má člověk jen jednu. A já chci tu svojí.

Možná by bylo fajn, kdyby si tohle třeba někdy přečetla, nejsem si jistá. Ale říct jí to zatím nedokážu.
Mami...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Holy | Web | 17. listopadu 2014 v 17:47 | Reagovat

Moje máma by pro mě dýchala.. A to je jeden z důvodů proč nedokážu pochopit jak někdo nemůže milovat své dítě..
Je třeba možné že jen své city neumí dokazovat?
Je mi to moc líto, že si necítila tu lásku jako většina z nás...ale co vím tak je taky dost lidí co je na tom podobně jako ty. Je mi to moc líto..

2 Lauralex | Web | 17. listopadu 2014 v 17:54 | Reagovat

[1]: Nemyslím si, že by mě nemilovala, už ne, to říct určitě nechci, vychovala mě, ale tu lásku prostě necítím, není tam, jak má být, a to mě bolí. Ano, city neumí dokazovat, ale přijde mi, že tam visí i něco jinýho.

Jinak děkuju, že jsi si ten článek přečetla, ani jsem nečekala, že to bude někdo číst. :)

3 Beatricia | Web | 17. listopadu 2014 v 17:56 | Reagovat

Je to krásný článek i s tím smutným podtextem. Asi to byl vážný důvod, ale maminka se ti neměla odcizit. Ty za to přece nemůžeš. Čím budeš dospělejší, tak snad k sobě naleznete cestu. ☼☼☼

4 Jituš♥ | Web | 17. listopadu 2014 v 20:05 | Reagovat

To je normální, že ti chybí. Já si to nikdy nepřipouštím, ale je to tak :) Rozumím ti, ale asi nepocítím to, v jaké jsi situaci, každopádně jestli to tak bude i nadále asi nebudeš šťastná :( Je to dost soukromá záležitost, ale asi byste si měly s mamkou promluvit. Nevím, co se mezi vámi stalo, ale zkusit bys to mohla. I když to bude těžké. Budu držet palce dál :)

5 Jarka | Web | 17. listopadu 2014 v 20:24 | Reagovat

Na začátku čtení jsem se lekla, že už maminku nemáš, ale ona tu je a tak není nic ztraceno. Někdo prostě tu lásku neumí dát najevo a nemusí to znamenat, že ji v sobě nemá. Líbí se mi tvoje odhodlání na vašem vztahu pracovat a taky si myslím, že prvním krokem by mohlo být to, že by si tvoje maminka přečetla tento článek. Moc ti držím palce a nenech se odradit, když se ti třeba nebude všechno dařit. Nemusí přece hned pršet, ale stačí když sem tam aspoň kápne. A ještě něco mě potěšilo. Jednou, budou mít tvé děti  báječnou maminku...

6 Ter | E-mail | Web | 17. listopadu 2014 v 20:43 | Reagovat

Taky jsem si původně myslela, že ti mamka umřela... Ale tohle taky není žádný med. Znám to z druhé strany, tedy od táty. Když jsem byla malá tak byl úžasný, bohužel poslední 4 roky jsme se velmi odcizili. Zavinil to hlavně rozvod rodičů. Zanevřel na mámu a přestal komunikovat i se mnou. Pokud komunikoval tak jen kriticky. Jen jsem chtěla říct, že vím z části jaké to je. Někdy mívám podobný pocit, když vidím na ulici holčičky s tátou, kteří se s nimi smějí, jsou na ně pyšní... Občas si říkám, co dělám špatně, že se ke mně tak chová. Tak nesmutni tolik, nejsi v tom sama. Musíme doufat, že se to jednou snad obrátí k lepšímu.

7 Lóra | Web | 17. listopadu 2014 v 21:17 | Reagovat

Znám tyhle pocity, u mně by to bylo nastejno. Je to na dlouhé povídání. Článek mě zaujal. Věř mi, že bude líp. Jinak moc moc pěkný blog.

8 Veronica.Mathers | Web | 18. listopadu 2014 v 22:51 | Reagovat

tak jíst se to dá,že :D jinak krásné ikonky dole o zemanovi, souhlasím

9 Van Vendy | Web | 19. listopadu 2014 v 18:13 | Reagovat

Někdy své rodiče nenávidíme, tátu nebo mámu, myslím, že to je lidské, ale jen v případě, že někde pod tím je láska - a třeba láska, která není opětovaná. Je mi moc líto, že se svou mamkou máš takový vztah-nevztah. Připadá mi, že tě ráda má, ale neumí své city dát najevo. Je dobré, že se snažíš i do budoucna vaše vztahy uspořádat. Třeba se to podaří, třeba až budeš trochu starší, budete si najednou víc rozumět. Ale je to zároveň i smutné, protože se tím okrádáte o čas a hezké chvilky, které byste spolu mohly strávit. Fakt si myslím, že některé věci by se měly vyučovat, třeba jak se chovat k lidem kolem sebe, ale i k lidem v rodině. Když už ne proto, že to tak cítíme, tak proto, abychom neubližovali.
Moc ti přeji, abyste k sobě s mámou našly cestu.
Jen se chci zeptat -jak vycházíš s tátou? Není v tom třeba skrytá žárlivost, že s tatínkem si rozumíš víc?

10 Van Vendy | Web | 19. listopadu 2014 v 18:15 | Reagovat

P.S. jedno si z toho můžeš vzít - až budeš mít vlastní rodinu, budeš svůj život přetvářet úplně jinak. A svým dětem dáš najevo lásku, kterou tolik potřebují.

11 Lauralex | Web | 19. listopadu 2014 v 20:59 | Reagovat

[9]: Vůbec ne. S tátou, ano, vycházím úžasně. Neříkám, že je pořád všechno zalitý sluncem, mám svoje nálady, ale tátu miluju a dala bych za něj všechno. Sice si s ním rozumím víc a mám ho i radši, když to mám takhle říct, ale to až od tý chvíle, co jsme s mámou přestaly komunikovat, jinak jsem vždycky brala oba rodiče jako sobě rovni, máma taková byla odjakživa, chladná.

12 Lauralex | Web | 19. listopadu 2014 v 21:19 | Reagovat

[8]: Opravdu skvělej komentář k článku, fakt.

Jinak všem děkuju za komentáře. ;)

13 Třináctka | E-mail | 20. listopadu 2014 v 9:07 | Reagovat

Tak jsem si v rámci své nemoci chtěla vylepšit náladu tím, že se zase mrknu a váš blog.Není to moc veselé čtení....Co já bych dala za to mít dceru,jako jste vy....

14 Van Vendy | 21. listopadu 2014 v 21:23 | Reagovat

[11]:Díky za vysvětlení... možná to tvá máma opravdu neumí, dát najevo city. Je to škoda, ale ještěže máš aspoň tátu, se kterým si rozumíte.
To nepíšu jako planou útěchu, ale jako fakt...

15 levitra | E-mail | Web | 19. října 2016 v 11:41 | Reagovat

Hello!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.