Vždycky jsem totiž nebyla taková, jako teď, a tohle je můj příběh ...

25. června 2013 v 16:00 | Lauralex |  Zaplňuji archív aneb takový je můj život
Jaký je vlastně můj příběh? Proč jsem taková, jaká jsem? Čím jsou způsobeny moje deprese, špatné psychické stavy a strach z lidí? Kvůli čemu se schovávám před životem, který se mi otevírá, a kvůli čemu jsem chtěla se svým životem skončit? A co mě celý život provází?

A možná budete překvapeni z toho všeho, co nosim v sobě ...

Nevim, jak moc mě znáte nebo neznáte, co jste za ty skoro čtyři roky, co tu píšu, pochopili nebo nepochopili, nicméně, rozhodla jsem se tu napsat svůj příběh, protože ty stavy, co mívám, jsou už neúnosný a taky kvůli tomu všemu jsem si založila blog, abych to ze sebe dostala alespoň nějak, částečně. Hlavně mě ale, prosím vás, nelitujte, o to nestojim, kvůli tomu to nepíšu a je to to nejhorší, co můžete lidem, kteří nějak trpí, udělat.

A teď už mi je jedno i to, kdo všechno si to přečte. Jakkoliv je to ponižující.


Nikdy jsem nebyla otevřenej nebo extra společenskej člověk, to si řekněme hned na začátek, jsem stydlivá a nemluvná, ale bylo to tak nějak v normální zdravé míře. Dokázala jsem se bavit s cizíma lidma, uměla jsem se ozvat, nevadilo mi, být s lidmi o samotě. Dneska mi dělá problém i cestování tramvají nebo metrem, všude je strašně moc lidí, najednou je mi úzko, něco se mi sevře v krku a nepřeju si nic jinýho, než utýct. A nejsem krásná, vim to, ale nikdy jsem to neřešila, přišlo mi to zbytečný (dneska už vim, že to, jak člověk vypadá, je často to nejdůležitější, co na tom, jací jste uvnitř), nemyslela jsem si o sobě, že jsem hnusná a tlustá, ale když vám to pak začnou lidi vrejvat do hlavy, začnete tomu věřit. Dřív jsem byla hubená, měla jsem 45 kilo, jenže pak se mi v břiše něco podělalo, do toho mě babička vykrmila a mých 45 kilo bylo v prdeli.
Ale od začátku.

Jako dítě jsem se měla dobře. Nevzpomínám si na nic, co by mě z dětství trápilo. Jsem za svoje dětství vděčná a ráda na něj vzpomínám, v dětství je totiž všechno takový, jaký to bejt má, jednoduchý a nikomu na ničem nezáleží, všichni jsou si rovni.
Ve školce jsem měla kamarády i kamarádky, kteří si se mnou hráli, a tři z nich se mnou potom nastoupili na základní školu. Ještě v době, kdy jsem chodila do školky, jsem poznala T, která bydlela ve vedlejším vchodě, ale protože jsme nechodily do stejný školky, potom jsme se nějakej čas neviděly. V první třídě jsem se skamarádila s D a hned od druhýho dne z nás byly nejlepší kamarádky. O její přátelství jsem moc stála a uvažovala jsem nad tim i vzhledem k tomu, že mi bylo teprve šest let. Pravé přátelství, které je možné jenom mezi dětmi.

D se na mě po nějaké době vykašlala, už jsme nebyly nejlepší kamarádky, nevim proč, mrzelo mě to, ovšem nikdy jsem jí to nevyčítala, neměla jsem jí to za zlý, nevzniklo nic jako nenávist a taky jsem díky tomu našla opravdu nejlepší kamarádku, T, kterou jsem znovu potkala náhodou na hřišti a zjistily jsme, že chodíme do stejný školy. Řekla bych, že mě to s D nijak nepoznamenalo, nikdy jsem se k tomu nevracela a nedávala tomu žádnou hodnotu, ale možná v tom byl nějakej první impuls opatrnosti vůči lidem, protože se jim nedá věřit a dokážou ublížit.

Smířila jsem se s tim a opravdu jsem se k tomu nikdy nevracela. S T jsme spolu od té doby byly pořád, prožili jsme spolu celé dětství až do teď a zažily jsme plno věcí, co jen tak někdo ne. Za to děkuju, protože taky hlavně kvůli tomu jsem všechno ještě zvládala.
Přátelství s T skončilo, všechno skončilo. Akorát mě využila a odkopla, nikdy jí na mě nezáleželo. Měla jsem si to uvědomit dřív.

Všechno to vlastně začalo ještě dřív, než jsem si vůbec sama myslela.
Ve třetí nebo čtvrté třídě, přesný rok už nevim (a ani vědět nechci), kdy si mě "vyhlídla" skupinka kamarádů - tři holky a jeden kluk z vyššího ročníku. Jejich obličeje už nikdy nedostanu z hlavy. Nejdřív měli různý narážky, to jsem ještě zvládala ignorovat, ale stupňovalo se to tak, že mě pronásledovali po škole, když byli v části školy na prvním stupni, otvírali mi dveře, když jsem byla na záchodě, nebo mě na ten záchod naopak zavírali a já se pak bála vylízt a utíkala přes celou chodbu a bála se, kde si na mě počkají. Trvalo to asi dva roky, potom to ustalo, protože jsme spolu nepřicházeli do kontaktu, každý jsme byli v jiné budově školy.

Kupodivu to nejhorší nikdy nebylo v mojí třídě, buď to byli lidi z vyšších ročníků nebo protitřída, ke který se občas přidalo pár lidí z mojí třídy - k tomu došlo až o rok nebo dva později, s nástupem na druhý stupeň.

Klidný život, kdy jsme ještě byli všichni kamarádi, nikdo se nedělil na skupiny, nikdo nikoho nepomlouval, nikomu nešlo o to, jaký má kdo postavení, jestli je bohatej, vysokej, tlustej, krásnej nebo ošklivej, trval do šesté třídy. Od druhého stupně všem něco přecvaklo v hlavě, netušim, co ani nevim proč, ale od tý doby začalo moje životní peklo, kdy jsem noc co noc brčela do polštáře.

Nikdy jsem nebyla ta populární, se kterou by se každej bavil nebo zval na nějaké akce, ale pořád jsme byli tak nějak normální a lidi se se mnou bavili.
Jenže všechny holky byly najednou jiný, krásný a hlavně hubený, já mezi ně jakoby nepatřila. Ve třídě byli lidi, kteří něco byli a lidi, kteří něco nebyli. Já nebyla. A kluci to samozřejmě začali pociťovat.

Já si popravdě nepamatuju přesně den nebo impuls, kdy to začalo, protože to přišlo jako rána a pak se to tak prolínalo, a jsem asi i ráda. Vybavuju si všechno, živě, ale život už mi pak začal splývat v jeden proud, kdy to běželo pořád dokola, a já nemohla vyskočit.

Každodenní ponižování, posmívání, urážky a nadávky, kterým se ostatní vesele smáli a bavili se na můj účet. Smáli se mi, že jsem hnusná a tlustá, nadávali mi, že vypadám jako kluk, volali na mě "prase!", "buřt!" nebo "vepř!". Kluci mi byli stále v patách, smáli se mi kvůli hloupostem. A vůbec nejhorší to bylo na tělocviku, kdy jsem se vymlouvala, jak jsem mohla, abych před nima nemusela cvičit, leč jsem sportovní typ, vybírali mě na závody a bavilo mě to. Předstírala jsem, že je mi špatně, abych mohla domů, a že jsem se to naučila věrohodně. Zní to možná jako drobnosti, bezvýznamně, ale poštvali proti mně všechny svoje kamarády a půlku druhého stupně, i lidi, kteří se se mnou dříve normálně bavili. Byla jsem pro ně jen zátěž, na které se můžou vybít. Ať jsem udělala cokoliv, bylo to špatně. Moje sebevědomí postupně mizelo, až bylo na bodu mrazu a nakonec už jsem neměla vůbec žádný. Neviděla jsem důvod, proč já, méněcenná, která nic neznamená, bych tu vlastně měla být.
Ale proč? Na tuto otázku jsem se sama sebe ptala neustále. Co to způsobilo? Co jsem komu udělala? Můžu za to já? Je chyba ve mně?

Do třídy jsem chodila jako opařená, nic jsem nevnímala, nebyla jsem schopná soustředit se na učení, utíkala jsem se vybrečet na záchod. Nechtěla jsem chodit do školy, bála jsem se. Věděla jsem, že mě nenechají, že se můžu schovat třeba pod zem, oni mě najdou. Nechápu, jak jsem dokázala každej den dál chodit mezi ně, usmívat se, jakože se nic neděje, ale nějak jsem musela.

Stala se ze mě samotářka, dusila jsem to v sobě, nikoho jsem nechtěla vidět, odřízla jsem se od okolního světa, jen jsem seděla sama doma, protože tam jsem byla v bezpečí. Jednu dobu jsem zabrousila i do něčeho, jako emo. Právě jednou, když jsem seděla doma na posteli a psala si něco do deníku (ano, tahle zkušenost mě dovedla k psaní deníku, kam jsem ale psala jen to, co se dělo, svoje pocity a bezmoc, potom jsem skončila; dnes mám něco jako deník, kam si prostě občas píšu, když se potřebuju vypsat, mám deprese nebo tak), jsem se rozhodla, že už to nechci snášet dál, že už nemůžu a napadlo mě, že třeba když budu hubená, nechají mě být, skončí to.

Přestala jsem jíst, svačiny jsem vyhazovala do koše nebo je schovávala po šuplíkách ve stole, obědy jsem nechala propadnout, akorát občas jsem něco snědla na večeři, abych nebyla nápadná, většinou jsem ale řekla, že už jsem jedla. Byla jsem na cestě k anorexii, ve škole mi bylo věčně špatně, polykala jsem ibalginy proti bolesti. Máma si toho začínala všímat, ale dokázala jsem jí ubezpečit, že je všechno v pohodě a pak už se k tomu nikdo nevracel. Doktorka říkala, že jsem nějak zhubla, já jí ale jenom řekla, že se snažim trochu zhubnout, jinak nic. Když mi ale máma při velkym úklidu probírala stůl, všechno jídlo tam našla. Začala jsem zase jíst a pak se to otočilo úplně naopak, kdy jsem to začala řešit jídlem. Jedla jsem sladký, kupovala jsem si párky v rohlíku v bufetu a všechno možný. To, co jsem zhubla, jsem zase nabrala zpátky.
Ovšem dodnes mám z každého jídla, co sním, výčitky.

Postupem času jsem to zvládala míň a míň a už jsem nevěděla, jak si pomoct. K sebepoškozování jsem nikdy nedošla, protože nesnášim bolest a krev, takže to fakt není nic pro mě, to bych nezvládla. V té době jsem měla silný bolesti břicha a bylo mi zle, takže jsem brala ibalgin a tehdy mě napadlo, že když spolykám prášky, bude to bezbolestný, nikdo mě nedokáže zastavit a všechno to skončí. Je pravda, že jsem jich brala víc, než se má, nosila mi je T, protože jsem jí říkala, že je mi špatně, ale nikdy jsem se nepředávkovala. Nedokázala jsem to. Byla jsem srab. Znovu už jsem to nikdy nezkusila.

V 9. třídě jsme se skamarádili s H a stali se z nás, aspoň já si troufám říct, hodně dobří kamarádi. Cítila jsem díky němu jakýsi bezpečí, ochranu. S nim se lidi bavili a i když asi nechápali, že on se baví se mnou, nechali mě aspoň na chvíli bejt. Najednou tu byl někdo, kdo se se mnou kamarádil, jen tak, neřešil moje chyby a měl mě dokonce i rád a já se díky němu smála a pocítila jsem snad i něco jako štěstí v životě. Měla jsem někoho vedle sebe, s kym jsem mohla mluvit jako já. Nechápala jsem to, ale byla jsem za to neskutečně vděčná a považovala to za obrovský štěstí.
H je můj nejlepší kamarád a vděčim mu za strašně moc, i když to ani neví.

Ten rok se to všechno trochu zmírnilo, nepřestalo to, ale já dokázala nějak přežívat. Těšila jsem se, až vypadnu ze základní školy a nastoupim na střední, i když jsem se neskutečně bála, aby se to neopakovalo.
Všechno se jevilo jako dobrý, docela jsme si sedli, nebyl žádnej větší problém, i když navzájem jsme každej někoho nesnášeli možná víc, než si myslíme. Jenže.

Postupně se mi začalo všechno vracet, zaplavovaly mě ošklivý vzpomínky, jakmile se někdo o něčem zmínil, chtěl si ze mě udělat legraci, nebo jsme to téma jenom probírali ve škole, dotklo se mě to, všechno na mě spadlo a já se uzavřela ještě víc do sebe.
Začala jsem mít deprese. Nejdřív mi to přišlo jako špatná nálada nebo tak, když to ale bylo horší a horší, zjistila jsem, že to jsou deprese. Snažila jsem se to nějak potlačovat nebo na to nebrat ohledy, jenže ono to člověka strašně ovládá. Doma jsem přestala téméř komunikovat, každý slovo ze mě museli páčit. Stal se ze mě pesimista, všechno jsem viděla v těch nejhorších barvách, podceňovala jsem se, nevěřila jsem si, nic mě nezajímalo, v ničem jsem neviděla smysl. Nechtěla jsem nic dělat, nechtěla jsem s nikym mluvit, chtěla jsem jenom jediný, aby to skončilo.
Pohltil mě pocit naprostý bezmoci a myšlenky mi neustále utíkaly k tomu, že stačí chvíle, aby to přestalo a já našla klid. Jak vidíte, tuhle myšlenku jsem nikdy nedotáhla do konce.

Možná právě kvůli tomu jsem se začala učit, i když mě to šíleně nebavilo a sralo mě to, abych byla aspoň v něčem dobrá. Aspoň něco se mi dařilo. Jinak jsem cítila, že můj život jde do sraček a že s tim nic nezmůžu. Bylo to silnější než já, už jsem se v tom sama nevyznala a nevěděla jsem, co mám dělat. Ať jsem šla rovně, doprava nebo doleva. Věděla jsem, že můžu dostat antidepresiva, ale nemám moc ráda prášky (jakej paradox, když jsem je chtěla spolykat, že, ale to už bych dneska neudělala) a navíc mi nebylo 18.

Téměř jsem nechodila ven, z lidí mám strach, nesnesu jejich větší společnost, když můžu, jsem doma. A právě jsem se naplno vrhla do kreslení, psaní, blogování, čtu hodně knížky; hlavně jsem sama. Z toho, že jsem sama, mám taky deprese. Nemyslim kamarády, kterých nemám moc, ale stačí mi, mluvim o klucích. Právě kluci byli hlavní iniciátoři toho všeho, takže jsem na ně zanevřela. Vim, že všichni nejsou stejní, nechci lidi házet do jednoho pytle. Nevěřim tomu, že by mě někdo mohl mít rád nebo že bych se snad někomu líbila, natož aby se mnou chtěl strávit život.

Deprese zatím trvají, ale i když právě v tuhle chvíli, tenhle rok jsou to ty nejhorší, zdá se to být lepší a i mně je líp. Je mi 18 a dodělala jsem střední školu.
Nejhorší na tom všem je, že ty lidi si to ani neuvědomujou a to, co píšu, jim třeba přijde přehnaný, ale to, jak jsem se cítila a jak se cítím, nejde popsat. Kdyby to zažili, možná by pochopili.

V současný době, se s tim snažim žít, i když jsem se to ještě pořádně nenaučila. Hlodá to ve mně pořád, všechno svádim na to, do nekonečna o tom přemýšlim, hledám důvody, snažim se najít odpovědi, dnes a denně si pokládám otázku proč? Vím, že jsou tisíce lidí, kteří si tim taky prošli, že jsou na světě horší věci, jenže to nosim v sobě a asi se s tim nechci smířit.
Ale stále se usmívám, aby nebylo poznat, jak špatně na tom jsem.
Na druhou stranu si strašně vážím všech lidí, kteří tu pro mě jsou a mají mě rádi, vážim si maličkostí a vím, že život je dar a nikdo mi nestojí za to, abych s ním skončila. Jsem sama sebou, víc než kdykoliv jindy, stojím si za vším, co dělám, projevuju svoje názory bez ohledu na to, jestli se někomu líbí nebo ne a řídím se jen svojí hlavou. Myslím teď úplně jinak, než dřív a jsem ráda za to, jaká jsem (vevnitř).
---------------------------------------
Můj celý příběh vlastně nikdo nezná.
Nikdy jsem to nikomu neřekla, až teď to píšu. Tak, jak to bylo. Kupodivu ani T ne, mnohokrát jsem naznačovala, chtěla jsem, ale nešlo to, nedokázala jsem to, asi jsem se za to styděla. Za sebe jsem se styděla.

Já se nikdy nikomu nesvěřila, buďte chytřejší než já. Pokud máte jakejkoliv problém, cokoli vás trápí, svěřte se. Není to snadný, já vim, jsem toho důkazem, ale prosím, opravdu to udělejte. Nikdo nemá právo vás jakkoli urážet, ztrapňovat nebo ponižovat.

Nepíšu to proto, aby mě každej litoval a utěšoval, píšu to kvůli lidem, kteří jsou v podobné nebo stejné situaci a bojí se to někomu říct nebo poprosit o pomoc.
Nejde tady absolutně o žádnou stylizaci textu, čárky nebo pravopis (i když jsem na to sama vysazená).
Psala jsem prostě svůj příběh.

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Gooverka | Web | 25. června 2013 v 16:37 | Reagovat

Moc hezky napsaný, mrazí mě na zádech. Myslím, že kdo to nezažil, nemůže tě dost dobře pochopit, představuju si, kdyby se dělo něco takovýho mě, asi bych hned běžela za rodičema, ať to vyřeší. Na základce jsem taky neměla úplně nejskvělejší třídu, myslím, že to tak prostě chodí vždycky. Jsou lidi ve skupinkách a já skoro nikdy nebyla tou, která by ubližovala ostatním, i když jsem se mezi ty "vyvolené" vždycky chtěla dostat a být s nima, to už si pamatuju.
Nedokážu si představit bát se lidí tak jako ty, jsem hodně společenskej člověk a čím víc mám kolem sebe kamarádů i známých, tím je mi líp. Na druhou stranu jsem ale taky docela samotářská, klidně vyměním den s knihou o samotě s nějakou zběsilou party.
Nejdůležitější jsou lidi kolem tebe a jestli ti, i když nevědomky, pomáhají, je to nejdůležitější. Já se vždycky snažím hodit minulost za hlavu a nemyslet na věci co byly, který mi ublížily, ale vím, že to někdy dost dobře nejde....

2 Cathy | Web | 25. června 2013 v 20:57 | Reagovat

To jsme na tom hooodně podobně :) nebudu sem o sobě psát atd. , ale klidně můžeme pokecat někdy na fb :)

3 anonymka | 26. června 2013 v 23:04 | Reagovat

Vzhledem k tomu, co se ti teď chystám napsat nechci zveřejňovat ani svoji přezdívku, ani svůj web. Už když jsem četla úvod do článku, bylo mi jasné, že si ho musím přečíst. Já měla víceméně podobnej, ale naprosto opačnej problém. Byla jsem vždycky ta hodná, hubená, chytrá, pěkná holčička, co se moc dobře učila, všichni ji měli rádi. Až jednou to jednu holku začalo užírat k smrti a začala mi nadávat, že mi učitelé nadržují, že jsem odporná šprtka a že se se mnou nechce nikdo bavit. To trvalo asi v rozmezí od čtvrté do šesté třídy, kdy už jsem to nevydržela a šla s pravdou ven. Řekla jsem to našim a ti mě  nechali přestoupit na jinou školu. Jenomže to jsem nevěděla, že mě čeká totéž v bledě modrým. Nejhorším obdobím jsem si prošla asi v osmičce. Spolužáci si ze mě dělali srandu, jeden den se mnou bavili, druhý mě přehlíželi. Měli z toho docela srandu. Navíc do toho pak vstoupil jeden kluk, který si ze mě dělal odporným způsobem dobrý den a já se opakovaně pokusila podřezat si žíly (jizvy mám dodnes). Ani ti nevím, jak jsem se z toho vyhrabala, nemám tušení. Ale v devítce se to všechno zlepšilo. Lidi začali být milejší, já veselejší a od té doby, ač jsem pesimistická, je mi na světě vlastně hej. Asi, když o tom teď tak přemýšlím, mi dost pomohli mí dva kamarádi. Nebýt jich, tak tu už možná dneska ani nesedím a nepíšu ti tenhle komentář. Je vidět, že sis taky prožila hodně sama. Že jsi hodně zkusila a do teď ještě zkoušíš. Je mi jasný, že špatný vzpomínky v člověku zůstanou, ale já je ani nechtěla, já je poslala pryč a všem lidem jsem to odpustila. I když jsem si tehdy myslela, že toho nikdy nebudu schopná. Ale to je asi jediný způsob, jak jít dál. Odpustit (ač to nikdy v životě nezapomeneš), odprostit se od toho a jít dál. Vím, že se to zdá naprosto nemožné, ale ono to časem půjde. Já vím, že se mi to radí, když už pěknou řádku let jsem z toho nejhoršího venku, ale já bych ráda pomohla někomu, kdo se v něčem takovém plácá. Kdybys chtěla, můžeme si vyměnit pár písmen.

4 Infinity | Web | 27. června 2013 v 11:45 | Reagovat

Já jsem si prošla taky šikanou a nechci to tady všechno vypisovat, měla jsem deprese, život mě nebavil, ale časem jsem se z toho dostala a miluju život, už nemyslím na minulost a na to, jak lidi jsou hrozně zlí, ale obklopuji se jen dobrými lidi, kteří mě mají rádi a respektují mě.

Doufám, že jednoho dne získáš zpět důvěru ke klukům a dáš nějakému šanci, aby tě v životě udělal šťastnou. Už několikrát jsem viděla tvé fotky na blogu a jsi hezká holka, tak nevím proč se takhle podceňuješ..

5 Lauralex | Web | 27. června 2013 v 14:23 | Reagovat

[1]:[2]:[3]:[4]:
MOC VÁM DĚKUJU ZA KOMENTÁŘE, i když jsem to psala hlavně pro sebe, jsem ráda, že si to někdo přečetl. Docela mě to povzbudilo. Opravdu. :)

[3]: Škoda, že jsi nedala odkaz na blog. ;)

6 Doma | Web | 28. června 2013 v 14:34 | Reagovat

Emotivní, přeju ti, aby se ti do budoucna staly jen krásné věci a tohle všechno upadlo do zapmnění, i když chápu, že to asi tak jednoduše nepůjde.

7 Vendy | Web | 29. června 2013 v 1:08 | Reagovat

U dětí je ten problém, že jsou krutý.
Na jednu stranu jsou fakt upřímný a dovedou bezohledně a bez okolku dát najevo svou nepřízeň. Na druhou stranu už i děti jsou podlézavé a přidávají se zbaběle na stranu toho, kdo šikanuje a terorizuje. Stádnost, to je asi nejvýstižnější pro tento věk.
Prožila sis opravdu malý velký peklo a hodně zlý chvíle. To, co ti prováděli, už často překračovalo meze a opravdu bych to nazvala šikanou. Nedivím se, že se ti to zachytilo drápkem v paměti, paměť je totiž někdy neskutečně nelítostná a ani roky nestačí k tomu, aby se záznam smazal, nebo aspoň zmírnil.
Asi by bylo dobré udělat si šuplíky a tyhle vzpomínky tam hodit a zabouchnout. Ony sice budou chtít ven a budou trochu s tím šuplíkem rachotit, ale nebudou tak ostré a nebudou bolet.
Myslím, že deník nebo blog je dobrá část řešení a hodně to pomohlo. Mít možnost se vypsat, vypovědět to, co nás trápí, je k dobru. Svěřená bolest, poloviční bolest.
A tak trochu i vím, jak se cítíš, protože ani já jsem ve škole moc nezapadala, dokonce ani na střední (i když ve škole jo, ale v místě, kam jsme se přestěhovali, jsem se nezačlenila do party, i když jsem se snažila, zkrátka buď jsem byla jiná já, nebo byli jiní oni.
A přitom, víš co je zajímavý, ty jsi ohromná holka. Na tvůj blog chodím už delší dobu (i když ne zas tak často, pravda, nějak to poslední dobou flákám, ale není to jen tvůj blog, zkrátka mám skluz asi u dvaceti dalších), teď jsem se pro jistotu dívala na tvůj profil, a ty jsi hodně zajímavé stvořeníčko! Máš moc pěkný styl, spoustu živých snů, fantazijní představy, dobré nápady, smysl pro humor. Ten jsi neztratila, v tvém psaní se občas zableskne jako odraz slunce v zrcátku. Asi máš problémy se svou postavou, teda nevím, jak vypadáš, takže nemůžu posoudit (jestli jsem někde viděla tvou fotku, možná mi už vypadla z paměti). Ale i postavu můžeš oblafnout. Jde o to, umět se nést. Já vím, ono se to kecá, hůř se to uvádí do praxe. Ale jde to. A myslím,že se i tohle naučíš. Zkus k tomu přidat úsměv a nebojácný pohled a uvidíš, že lidi tě budou brát jinak. Je to běh na delší trať, vnitřní změny jdou opravdu moc pomalu a po těch zkušenostech, co máš, to nepůjde tak lehce. Ale myslím, že svůj přístup časem proměníš v optimističtější. Moc bych ti to přála!

8 Sylvana Raven | Web | 30. června 2013 v 4:03 | Reagovat

Silný příběh.
Popravdě, naše příběhy mají hodně společných linií, a při čtení jsem si vybavovala spoustu vlastních příšerných okamžiků, které si popisovala - hlavně ta část s klukama-šikanátorama.
Svoje problémy jsem taky odsunovala, a začala je řešit až po třech letech osobního pekla. A musím říct, díky bohu za prášky, protože určitou fázi jsem těžko zvládala i s nimi, a musím si přiznat, že bez nich bych tu možná ani nebyla. Teď je to 8 měsíců, co jsem oficiálně bez antidepresiv, a cítím se skvěle. Co se kluků týká, jsem k nim odměřená. Samu sebe jsem přesvědčila, že jsem pro ty kretény, kteří mi léta ničili sebevědomí a život, až příliš dobrá. Asi před rokem a půl jsem pár těhle debilů potkala, a moji představu to jen utvrdilo. Nezmohli se na slovo (po něčem takovým se hned cítíš líp).
Na druhou stranu, nedokážu vydržet ve vztahu, aniž bych nepanikařila a nezačala cítit nedůvěru. Většinou si držím odstup a v poslední době si s těmi, kdo mají zájem, především hraju. Takže i když jsem se přes určitou část svého "odporu" ke klukům přenesla, něco ve mně pořád hnije... Nikdy to není úplně ideální. Ale může být.
Co ti chci říct je, že přes všechno se dá dostat. Někdy to trvá dýl, ale jde to. A podle tvého psaní, co tu už chvíli čtu, musím říct, že na mě působíš jako mnohem silnější osobnost, než si myslíš. Ono i na samotu musíš mít odvahu (která mně v posledních dnech například chybí a je to dosti skličující), a když dokážeš vydržet sama se sebou a stojíš si za tím, jaká jsi, jaké máš názory a jak se prezentuješ, jsi silná osobnost, bez ohledu na to, že máš z něčeho strach.
Zkus si o trošku víc věřit. Zasloužíš si to.

9 Lauralex | Web | 30. června 2013 v 20:32 | Reagovat

[7]:[8]:
MOC DĚKUJU ZA KOMENTÁŘE!, možná si to ani neuvědomujete, ale je to pro mě šílená podpora. :)

10 Z.M.A.K. | E-mail | 1. září 2013 v 16:03 | Reagovat

Ahoj, právě jsi mě inspirovala k napsání podobného "článku". Až na příčinu Tvého trápení jsem měla pocit, že čtu o sobě. Je mi 20, před rokem jsem se s problémem dosti násilně svěřila mámě, která mě za to, co se stalo, v podstatě odsoudila. Ani nevím, jak jsem se dostala k psycholožce, ale tam jsem to musela převyprávět znovu. Znovu to prožít. Pak jsem začala dělat tu největší pitomost, co jsem mohla. Začala jsem jí lhát, lhát o tom, že mi pomohlo se vypovídat, že už nebrečím do polštáře, nikdy jsem jí neřekla, že jsem držela v ruce nůž a na mé ruce po něm zbyly nepěkné jizvy, že jsem to zápěstí nakonec otočila, ale protože jsem srab, nikdy z těch několika pokusů jsem se neodvážila říznout hlouběji. Další jizva, kterou musím chovávat. Lžu, že jsem za vším udělala tlustou čáru. Lžu o svém chování a popisuju takové, jaké by mělo být u psychicky zdravého člověka. A já si na konci vyžádám další kontrolu s tím, že si v hlavě opakuju, že příště jí to už všechno přiznám, protože ona je tu od toho, aby mi pomohla. Jenže to dopadá vždycky stejně.
Všichni mě znají jako šaška, usměvavého klauna, co lidi baví. Nikdo nevidí toho smutného klauna, co je za tím nakresleným úsměvem. Někdy se snažím naznačit, co cítím, ale buď to naznačuji tak moc nepatrně, nebo to ostatní nechtějí vidět, že nikdo nic nepoznamená.
Moc se Ti omlouvám, že jsem se tu tak rozepsala, trochu jsem to přehnala, že? Ale je vážně jednodušší se svěřit anonymně pomocí placky s písmenky, která jednoduše mačkám. Přeju Ti, abys našla svoje štěstí a na cestě životem potkala už jen samé dobré lidi.

11 Lauralex | Web | 13. září 2013 v 21:26 | Reagovat

[10]: Děkuju ti, že jsi napsala, i když to asi neni lehký, vim, o čem mluvim, že.. Od toho tu ty komentáře jsou, no ne? ;)

Já se ani k tý psycholožce neodhodlám, sama to nezvládnu a někomu to říct, ještě ke všemu rodičům, tátovi teda spíš, kterej je úžasnej, ale stejně by mi nevěřili, to už vůbec. Ani nevim, jestli věřim tomu, že by mi to pomohlo.
Ale taky ti přeju jen to nejlepší v životě. :)

12 Alterego | 1. října 2013 v 21:48 | Reagovat

Já jsem v podobne situaci akorat ze moji depresi a nizke sebevedomi zapricinila hlavne moje rodina a taky vaha a vzhled a hlavne predcastne narostla prsa....ao stydela sem se  za to...pak taky to ze jsem nikd ynemela kluka...nikdy sem od zadneho neslysela-mam te rad...nebojsem rad ze te mam / jsem te poznal. Pravdepodobne to nikdy ani neuslysim...lidi mi rikaji ze sem hezka a stihla....to rptoo ze sem mela tak mael sebevedomi ze sem zhubla deset kilo -nejdla jsem -cvicila sem... pak taky v prime na gymplu se na me vichni spikli....neslo tomu zabranit...v dnesni dobe a na konci letosniho roku me snizuje sebevedomi stale moje sestra,matka,kamaradi(spise''kamaradi'') ucitele,...atd....abych se vratila k basketballu,..tam me vsichni ponizovali a znehodnocovali....ano:/ a musim s tebou souhlait ze litovani je jenom horsi...

13 Vendy | Web | 16. února 2014 v 14:13 | Reagovat

Jak se cítíš dnes? Článek je aktualizován s více než půlročním odstupem. Je to trochu lepší?Změnilo se něco k lepšímu?
Přečetla jsem si to celé znovu, pečlivě. A stojím si za svým názorem, který jsem psala v předchozím komentáři - tedy, že na to máš. Jen to chce najít ten správný konec a chytnout.
Že jsi nedotáhla ten pokus o sebevraždu do konce, nesvědčí o tom, že bys byla slabá, ale že máš silný pud sebezáchovy. Takže, žádný slaboch nejsi! Přemýšlím nad tím vzhledem, protože je sice důležité, co máš uvnitř, ale vnější svět je povrchní a musíš zapůsobit. Vsadila bych na oblečení, účes a líčení. Najdi si svůj styl. Vyzkoušej barevnou stylizaci, do čeho se hodíš, barvy, jaké ti sluší. Jsi jarní, letní, podzimní nebo zimní typ? Prostuduj si barby, které ke kterému typu jdou, existují knížky s typologií, kde jsou barvy pěkně znázorněny, nebo snad i na internetě bys toho dost našla. Dál se dívej na střih kalhot a halenek, boty, kabelky. Líčení můžeš vzít jen zlehka, zvýraznit oči, přidat nenápadnou rtěnku. Účes takový, aby ti slušel, klidně vyzkoušej i různé barvy vlasů nebo melír.Nezapomeň na vůně, zvol si svou osobitou vůni, něco, v čem se budeš cítit dobře. Zkoušej, ne vždycky ti něco sedne. Svět je povrchní, ale ty se nedáš! Choď sebevědomě (já vím, ono se to radí, ale časem zjistíš, že to jde), usmívej se. Blbé kecy přejeď jediným pohledem, takovým tím - ty mi můžeš víš co. Nehádej se, a hlavně, nevysvětluj, neomlouvej se za nic. Nemáš proč, jsi taková, jaká jsi a jsi skvělá holka. Jestli jsou tví spolužáci tupci, kteří to nedokážou poznat, natož ocenit, je to jejich problém, ne tvůj.
Máš tu na blogu pár lidí, kteří k tobě rádi chodí. Nechodí jen kvůli reklamám, píšou ti své názory nebo zkušenosti. Takže, jsou tu lidi, které zajímáš, taková, jaká jsi, a chodí k tobě rádi, protože jsi taková, jaká jsi.
Určitě to dokážeš. Začni na sobě pracovat, pro začátek si to aspoň nech projít hlavou. Všimla jsem si už více ženských, který jsou atraktivní, i když jsou ne zrovna štíhlé. Ale umí se tzv.prodat, umí se nosit, nestydí se za sebe. A víš co, takové ženské jsou pro ostatní přitažlivé, protože vyzařují sílu, osobnost, i pohodu. Ono to půjde, uvidíš! A bude to lepší a budeš se cítit líp a bude to z tebe vyzařovat.
Smutek? Máš na něj nárok, jestli je ti mizerně, přečkej tu chvíli. Není důležité  padnout na dno, ale je důležité se zvednout a jít dál. Spadneš podruhé? Zvedneš se znova. Máš to totiž v sobě, tomu věř. :-)

14 Vendy | 16. února 2014 v 20:52 | Reagovat

Teď jsem si všimla (článek jsem četla s prolukama), že to vlastně není aktualizace, ale odkaz. Ach ta moje skleróza. Ale stejně si myslím, co jsem napsala.

15 Lauralex | Web | 18. února 2014 v 21:29 | Reagovat

[13]:  Teď si připadám trochu jako naprostej blbec.
Já se normálně oblíkám, kupuju si oblečení, maluju se, vlasy si upravuju.. nejsem žádná špindíra, co se o sebe nestará, ale tady jde o ten pocit, co mám vrytej v hlavě, takže se můžu sebevíc vymódit a stejně si nepřijdou hezká. To je prostě problém v hlavě a toho se těžko zbavuje, zvlášť po tom, co mě provázelo a zvlášť já, která to nezvládá.

16 Rezzy | Web | 27. srpna 2014 v 21:01 | Reagovat

Přečetla jsem si tvůj příběh a nemám slov. Na prvním stupni základky jsem taky zažila ponižování a posmívání se, bylo období, kdy jsem nebyla úplně hubená a kluci mi říkali bečko, buřte apod. Ale v porovnání s tebou je to nic... Je to zvláštní, jak děti někdy umí být kruté. Nechápu, kde se to v nich bere? Moje nejlepší kamarádka zažila šikanu na táborech a vím, že to taky docela těžce nesla i po letech...
Je to škoda, že jsi se s tím nikomu nesvěřila. Ale věřím, že to musí být hrozně těžké najít tu odvahu, jít za někým a říct mu, co se děje... Když jsem začala mít úzkosti a deprese, chtěla jsem jít za psycholožkou, ale nevěděla jsem, jak se k ní dostat, tak jsem poprosila o pomoc jednu mojí oblíbenou profesorku ve škole. Ještě teď cítím, jak mi bušilo srdce, když jsem k ní šla a přemlouvala sama sebe, abych jí to dokázala říct...
Doufám, že to jednou dokážeš hodit za hlavu a žít bez toho, abys na to musela pořád myslet. Člověk se někdy zbytečně příliš upíná k minulosti a přitom by měl místo chmurné minulosti myslet na budoucnost, která může být o mnoho lepší :) Moc ti držím palce!

17 Vendy | Web | 28. srpna 2014 v 23:56 | Reagovat

[15]: Tak to zas blbě vyznělo ode mě. Nemyslela jsem to tak, že by ses špatně oblékala, spíš jsem myslela, že nedbáš moc na to malování a drobné detaily. No vidíš, jakou pitomou si člověk může vytvořit představu.
Ale myslela jsem to i tak, že pokud je ženská pěkně oblečena, učesaná, nalíčená, musí se cítit prostě dobře, mít takový ten vnitřní pocit spokojenosti sama se sebou. A protože jsi se sebou spokojena nebyla, tak jsem myslela, že jsi k tomuto trendu trochu laxní... Nic ve zlým. Člověk je holt složitější mysl, než se na první pohled zdá.
A pořád si myslím, že jsi šikovná holka, která se nemusí podceňovat a která se nemusí trápit. Každý jsme nějaký a nikdo bez chyby... :-)

18 mengano | E-mail | Web | 1. září 2014 v 12:44 | Reagovat

Tak jsem to celé přečetla a trochu mě při tom mrazilo v zádech. Nejen z toho, co jsi prožila, ale i z toho, že ses nedokázala nikomu svěřit. Hodně mě zarazila ta tvoje poznámka, že rodiče by ti stejně nevěřili. To opravdu myslíš vážně? Neumím si představit, že by za mnou přišla dcera (mám ji) s takovou věcí a já bych jí odbyla s tím, že jí nevěřím.

Nejsem psycholog, neumím poradit, můžu napsat jen svůj názor, podepřený životními zkušenostmi. Myslím si, že bys měla sebrat všechnu svou odvahu a měla by sis  najít odbornou pomoc. Ty své démony asi sama nezvládneš a máš celý život před sebou. Já vím, je to otřepaná fráze, ale je to tak.

Držím ti palce, aby ses dokázala se vším poprat:)

19 Lauralex | Web | 9. září 2014 v 14:58 | Reagovat

[18]: Ano, to myslím vážně, protože znám svoje rodiče a už se to párkrát stalo. Nevěří ani tomu, že mám deprese. Oni si myslí, že žiju úplně v jinym světě, než kde doopravdy jsem. Ani na mě nikdy nic nepozorovali, zdá se mi.
Ale děkuju za to, co jsi napsala a že jsi to četla. ;)

20 Marillee | E-mail | Web | 28. února 2015 v 11:07 | Reagovat

Nevím, jestli jsem byla doslova šikanovaná, mám totiž takovou trochu složitější povahu. Na základce jsem strávila 5 let a s čistým svědomím říkám, že dýl bych nevydržela. (Taky co se potom stalo s mojí třídou, žejo, samej alkohol, tráva a tak). Byla jsem vždycky jiná. A je jedno, na jaký škole jsem, jiná budu už nadosmrti. Jiný způsob myšlení, jiný chování, jiný uvažování, všecko. Lidi mě často nechápou a nevědí, jestli mě mají rádi, nebo jim lezu na nervy. Sama se v sobě taky občas nevyznám. :D

Pamatuju si, že jsem tyhle věci neřešila. Jestli jsem tlustější nebo hubenější. Prostě jsem měla nějakou postavu a bylo mi to jedno - taky možná díky tomu jsem přišla lidem sebevědomá (i když jsem tehdá o nějakým sebevědomí netušila). Zlomový okamžik přišel ve chvíli, co mi kluk, do kterýho jsem byla v 7. třídě zabouchlá (achich) řekl, že nejsem vyvinutá... Od tý doby jsem už začala chápat tahle "porovnávání" a škatulkování a od nástupu puberty, kdy se obě tyhle věci posilnily, to ze srdce nenávidím.

Někdy mi přijde, že mám schízu. Protože jednou jsem ta holka, která hledí do zrcadla a říká si, co všecko je na ní špatně. Podruhé jsem ta holka, která protáčí panenkama, když tyhle věci řeší její kamarádky, protože mi to přijde jako malichernost.

Šikanovaná jsem úplně nebyla, jen jsem lidem byla často pro smích a snadnej terč "s kým se dneska nebudeme bavit". A když jsem si dle svojí povahy s dotyčným promluvila, co mi vadí, po omluvě mi bodl kudlu do zad znovu. A na gypmlu nähmlich to samé. Zjistila jsem, že holka, který jsem se svěřovala a pobrečela ji na rameni, mě celou dobu neměla ráda a žárlila. Ostatně jako každá jiná moje "kamarádka". Proto si na tyhle věci nehraju a raději jsem ta divná holka. :-)

Doufám, že se časem a s ústupem hormonů a zlepšením situace tvoje nálady spraví. Sama mívám úzkostné stavy a párkrát jsem se nervově zhroutila, ale chce to jen najít pozitivní lidi kolem sebe, kteří neřeší kraviny. Tak hodně štěstí!

21 Lauralex | Web | 12. března 2015 v 11:30 | Reagovat

[20]: Nejvíc mě děsí, že všechny ty lidi znáš a byla jsi s nima v kontaktu..

22 Melly | Web | 2. dubna 2015 v 22:47 | Reagovat

Děkuji, že jsi zde tento článek napsala. Je to silné a věřím, že je dobré, když si to lidé mohou přečíst, aby... věděli.

23 barlie | Web | 28. dubna 2015 v 19:36 | Reagovat

Hodně s tebou soucítím, cítím se často podobně, ale neumím to nikomu říct.

24 Molly | Web | 13. května 2015 v 16:33 | Reagovat

Slova jsem doslova hltala. Na základce jsem zažívala něco podobného. Jen jsem nedošla až do tak daleko jako ty. Jsem na takové hranici, některé věci lidem neříkám už z důvodu, že si myslím, že se mi budou smát. Ale některé věci řeším. S ,,kamarádkama," které zradily mám taky svoje zkušenosti. A docela velké. Mám problém někomu věřit a svá tajemství si radši zapíšu do deníku, bohužel, nedokážu se ani pořádně svěřit svému psychologovi.
Drž se, jak nejvíc to jde, není to žádná lítost ani nic podobného, jen si myslím, že uvnitř jsi určitě hrozně fajn :) já jdu číst další tvé články :)

25 je příšerný takže ho nikde neudávám :) | 15. května 2015 v 16:40 | Reagovat

Nemohla bys sem napsat mail ? Chtěla bych ti toho tolik napsat, ale teď zrovna nemam čas a je to DLOUHÝÝÝÝÝÝýýýýý....

26 Lauralex | Web | 21. května 2015 v 18:23 | Reagovat

[25]: To je jedno, že je to dlouhý, klidně to napiš sem. ;)

27 Vendëa Lissësúl | Web | 17. června 2015 v 17:40 | Reagovat

To je tak hrozně hrozný, co je dneska možný. Na základce jsem k něčemu takovýmu neměla daleko, měli jsme děsnou třídu s ještě horšíma lidma. Dneska je někde potkám a chce se mi zvracet...
Je to hrozně silný příběh a mrazí z toho.
Doufám, že teď už je to mnohem lepší, hrozně bych ti přála, aby všechno bylo OK. :-) Hrozně moc ti to přeju, hodně štěstí. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.