na Blog.cz

Možná jsem tímhle měla začít na blogové scéně, ale pohybuju se tu už nějaký pátek, takže takže. Různě si tak klikám a entruju a vida, blog, co to je? Je mnoho faktorů, co mě sem přitáhly, zdůraznila bych jen ten, že mě to baví a že to tu mám ráda. Nějakých pět let na této internetové stránce na kontě mám, čili už jsem dospěla do stavu, kdy nemuckuju, nepixelkuju a je to mým potěšením. Začátek ucházející, to půjde dobře.

Nevím, jestli je nejlepší psát svůj skoroživotopis, když mi po bytě hraje Mašinka od Maxíků a ruce mám vomatlaný od něcojakonutella, ale budiž. Však bez přetvářky, ne, když jí všichni tak nesnášíte. Nic o sobě nevim a trochu bloudím svým já i svým druhým já, proto mám trochu obavy, leč snad zbytečně.

Tak teda ---Nejsem zrovna dvakrát vodvařená z toho, že mě na tenhle prolhanej a šerednej svět přivedli jen proto, že se někomu chtělo, ale jsem tady, jak široká, tak krátká, musí se to nějak sžít.

Že by jsme to vzali od základů?

Kdysi dávno tu byl nějakej Bůh, dejme tomu, a mě strašně mrzí, že jsem ho nestihla, protože bych mu s touhlekulatou věcičkou poradila. Svět je podle mě dobrá věc, ale nepromyšlená. Stačí se podívat kolem. Někdy mi to ale vyhovuje, to bych měla přiznat.

Zkrátka nezapadám do průměru ostatních a vymykám se klasikám, však s dobrým pocitem. A to od narození! Nikdy jsem nechtěla být princeznou, avšak bydlet na zámku jsem chtěla kvůli té dokonalé knihovně. Bunkry jsem si stavěla sama a utíkala jsem tam, když jsem si chtěla žít po svým. Do školy jsem se netěšila, mámy jsem se držela jak klíště a brečela jsem každý ráno, že tam nepůjdu. Odsuzuju víkendový chlastačky, což je většina mých "kamarádů", někdy si zapomenu vyčistit zuby, nerozlišuju výrazy kreslit a malovat, ze židle vstávám způsobem, že skáču, ve volném čase si zdobím sešity do školy, zpívám si písničky, který nesnáším a bezmezně obdivuju svýho tátu. Toť pro začátek, abych vás připravila na stovky dalších vět, které o sobě dokážu vymyslet.

Kdo jsem? Dobrá otázka, hledám na ní odpověď už šestnáct let. Kdyby někdo vymyslel nějakej stroj, kterej by pomohl lidem k sebepoznání, přihlásila bych se jako první dobrovolník. Hned na začátek bych upozornila, že se, ač chcete nebo ne, liším od ostatních, i když je infantilně trapně trapný to říkat, ovšem už je to tak, jen to nedávám najevo, asi mám něco s kolečkama v hlavě. Není to myšlený v tom, jak vypadám nebo co nosím, to vůbec, ale v tom, co dělám, jak to dělám, co mám ráda, jak se chovám - jak prožívám svůj život. Na svůj věk se chovám podivně a podivně si taky přijdu, ale svět je plnej takovejch hybridů. Zkrátka teď čtete o někom, kdo je vlastně nikdo. Jedno ale vím: mám mozek a umím ho používat.

Na řadě je pár odstavců, kam bych teda zkusila zakomponovat svých šestnáct let života. Dala by se sem napsat kniha s názvem "Můj život beze mě", ale nemuseli by jste ji pochopit a byla by delší. Tak to vezmeme od nejlehčího po nejtěžší. Jsem doživotně pubertální holka z hlavního města, která ještě neví, co chce a vnejbližší době to nehodlá zjišťovat, i přesto dál žije svůj katastrofální život, někdy s projevenou radostí. Samostatný, téměř dospělý dítě, jak ráda říkám, který v jistejch věcech potřebuje někoho za prdelí. Jemi šestnáct, což už jsem zdůraznila dvakrát, i když to tak nemusí vypadat, a rodiče mi vybrali sexy jméno Veronika, které nesnáším. Chodím na střední školu do druhého ročníku, obor kadeřnice. Čím dál častěji přemýšlím, zda jsem si vybrala správně, ale měnit nechci. Baví mě to, to jo, ale škola je víc než kreténská. Přesto si nejsem jistá, jestli u toho zůstanu. Ráda vím, na čem jsem, i když to není dobrý, mám svoje sny a ideály, který se neplní, ale ten pocit, že to stále můžu chtít, je príma. Nesnažím se být "in", většinou splynu s davem. Zažila jsem šikanu, tudíž mám strach z lidí, a mluví se mi o tom špatně, takže jen tak letmo. Hodně mě to změnilo a i když se snažím, ještě to ve mě hlodá, leč mírnějc. Kdybych mohla, nepřála bych jim nic zlýho, taková zase nejsem, ale přála bych si, aby navždycky vypadli z mýho života a já už se k tomu nemusela nikdy vracet. Jistý situace jsou pro mě pořád těžký. Neumím žít bez toho, aniž bych řekla svůj názor a s tím, aby mi někdo říkal, co musím. A hlavně, když něco chci, tak si zatím jdu a dotáhnu to do konce. Trpím entomofóbií, arachnofóbií a achluofóbií, jsem alergická na komáry a slunce. A pak chci taky říct, že jsem Češka vším, co mám a znám, a i když bych se někdy ráda přestěhovala - například do Německa -, jsem na to hrdá. Jo, a radši píšu, než mluvím; tak tady to je.

Podle nejen mého zdravého rozumu taktéž chronicky úchylná, flegmatickomelancholická se zlatým srdcem, vytlemená, drzá, upřednostňující vadné praktiky, naivní svatoušek, vybíravá, velká citlivka, náladová, škodolibá, závistivá, urážlivá, arogantní, samotářka, výbušná, musím mít poslední slovo, uřvaná, nudná, klidná, únavná, tolerantní, obyčejná, náchylná, nepřizpůsobivá a svá. Jak jste mohli poznat, hlavně upřímná.

Viděla jsem dopravní nehodu a od tý doby mám hrůzu z tramvají a přecházím přes silnici, jen když je opravdu prázdná. Účastním se charitativních akcí a přispívám, jak to jde. Sbírám cvaklé jízdenky na MHD, urvaná držátka od propisek, ovce a želvy. Dřív jak v jedenáct z postele nevylejzám a nesnídám. Nesnáším fialovou a oranžovou barvu. Na každé ruce musím mít alespoň jeden náramek. Šetřím a nikdy to nechci utratit. Mám ráda českou tvorbu, ať už filmovou, hudební či literární. Nesnáším horké jídlo, raději ho sním studený. Mám jedno oko značně menší, ale dá se to zakrýt, všude jsem minimálně o čtvrt hodiny dřív. Jsem šprtka, nejím máslo a články si píšu i na papír.

Stále máte pocit, že jsem ten, za koho mě máte?

Shrnuto a podtrženo, další homo sapiens sapiens s rukama a nohama. Jsem jen jedna další z vás, která se aspoň trochu snaží žít svůj život s lidma, který má ráda, a že jich není moc. A propó -snílek jako prase.

Mám ráda: Záchvaty smíchu, pohádky, jednoduchost, Vánoce, spánek, samotu, zvířata, divadlo, originály, nicnedělání, videa ze zákulisí, blogování, tátu, snění, pochvalu, věci, co se nedají vyjádřit slovy, reklamní předměty, K. H. Máchu, odlišnost, fantazii, papírnictví, knihkupectví, cetky, svobodu slova, český jazyk, staré věci, údiv, knížky, co jsou cítit novotou, určitej stereotyp, Prahu, když nikdo neví, co si myslím, peníze, šátky, tričko s košilí, široký kalhoty, bloky, blbůstky, poslední lavici.

Nemám ráda: Souzení lidí podle toho, co mají rádi, bolest, hromadnou dopravu, hmyz, nakupování, tělocvik, když mě někdo budí, když moje matka všechno, co vidí, komentuje a řeší, psaní bez diakritiky, lidi, když se se mnou někdo z rodiny dívá na televizi, chrápání, mlaskání, klepání nehtama o něco tvrdýho, když učitelka při cvičení z češtiny diktuje čárky mezi větama, zbytečnosti, změny, zkoušení u tabule, bezmoc, střední školu, jak si táta všechno, co řeknu, překrucuje po svým, neodepisování na esemesky, tmu.

Moje motto: Nikoho jsem se neprosila, že se chci narodit, tak mi neříkejte, jak mám žít.

1 000 - 1 000 - 1 000 ale už se blížím k 90-60-90.

Maminka a tatínek, vualá.

Dalo by se říct, že jsem slušňáček, maminčin mazánek. Nekouším, nikdy jsem to nezkoušela a neláká mě to. Nepiju, nechutná mi to a nepotřebuju to k tomu, aby mi bylo dobře. A drogy? To přede mnou nevyslovujte.

A přesně kvůli tomuhle políčku nemám kamarády.

Jsem divn a chronicky úchylná, což každý určitě pozná. Jsem pesimistický introvertní flegmatikomelancholik. Většinou je mi všechno jedno. S lidmi, které neznám, se moc nebavím, tudíž snadno nezapadnu do kolektivu. Hodně nervózní, naslouchavá, romantická, upřímná, spolehlivá, stydlivá, věrná, pečlivá, naivní a moc hodná. Nejraději jsem sama nebo s jedním člověkem. Chci to, co nejde.

Tohle opravdu nerada vypisuju, ale ať to máme se vším všudy. Ráda čtu, fotím, kreslím, píšu, tvořm rukama, chodím do kina, zpívám, luštím křížovky, starám se o zvířata, spím, sportuju ...halda věcí.

Životní cíl: Napsat knihu.

Moje budoucnost: Najít nějakou budoucnost.

Oblíbená hudba: Mám širokej repertoár.

Oblíbený film: Nejvíc ze všech filmů je mi nejbližší Slunce seno, tam umím dialogy nazpaměť, nejoblíbenější je ale spíš Titanic. Všechny další se sem nevejdou, ale mám ráda českou tvorbu. Jsem spíš seriálová. A lepší než kino je divadlo!

Oblíbená kniha: Nejoblíbenější kniha není a nebo jsou to všechny, které jsem doposud četla, ale oblíbené jsou Holky na vodítku, Hop nebo trop, Jana Eyrová a kterákoliv od Sparkse.

Oblíbené jídlo: Špagety.

Oblíbené pití: Čaj, mléko.

Oblíbené oblečení: Volný tepláky a obrovský tričko. A výhradně široký a to, co se k sobě nehodí.

Oblíbené místo: Doma.

Oblíbená barva: Červená a potom zelená, černá, hnědá, šedá, bílá.

Ideální partner: Pro mě ideál asi není, ale vysokej, hezkej, usměvavej ...takovej druhej Roman Zach by mi určitě nevadil. Ale vzhled není na prvním místě. Teď jsem to asi úplně zazdila---

Ták ---Teď by šlo ještě rozepsat, jak to je se mnou a s hudbou, knížkama a filmama, ale nevím, zda to je potřeba. Možná to někdy dopíšu.

Jsme u konce a ani lok whiskey!

Všemu věřte, jak uznáte za vhodný, protože k lidem se chovám rlzně, podle toho, jakej máme vztah. Klíďo jsem mohla bejt pod vlivem látek, co ovlivňujou buňky, zejména mozkové.

A jestli je něco, co bych ráda nezveřejňovala? To je na další kapitolu.

Bacha, koušu, kopu a štípu!

Největší problém je v tom, jestli mě ostatní vidí tak, jak se vidím já.