Moderní člověk = moderní primitiv

29. září 2011 v 20:48 | Lauralex

Přišla jsem na svět, abych nesouhlasila!

Žiju ze svých úchylných snů a nejsem taková, jak se zdám.
Je mi 22 a trpim depresema. A teď se v tom vyznejte.

Nejsem umělec.
Jsem reakce na život.

Možná jsem tímhle měla začít na blogové scéně, ale pohybuju se tu už nějaký pátek, takže takže. Různě si tak klikám a entruju a vida, blog, co to je? Je mnoho faktorů, co mě sem přitáhly, zdůraznila bych jen ten, že mě to baví a že to tu mám ráda. Nějakých pět let na této internetové stránce na kontě mám, čili už jsem dospěla do stavu, kdy nemuckuju, nepixelkuju a je to mým potěšením.
Začátek ucházející, to půjde dobře.

Nevím, jestli je nejlepší psát svůj skoroživotopis, když mi po bytě hraje Mašinka od Maxíků a ruce mám vomatlaný od něcojakonutella, ale budiž. Však bez přetvářky, ne, když jí všichni tak nesnášíte. Nic o sobě nevim a trochu bloudím svým já i svým druhým já, proto mám trochu obavy, leč snad zbytečně.

Tak teda --- Nejsem zrovna dvakrát odvařená z toho, že mě na tenhle prolhaný a falešný svět přivedli jen proto, že se někomu chtělo, ale jsem tady, jak široká, tak krátká, musí se to nějak sžít.

Že bychom to vzali od základů?
Kdysi dávno tu byl nějaký Bůh, dejme tomu, a mě strašně mrzí, že jsem ho nestihla, protože bych mu s touhle kulatou věcičkou poradila. Svět je podle mě dobrá věc, ale nepromyšlená. Stačí se podívat kolem. Někdy mi to ale vyhovuje, to bych měla přiznat.

Zkrátka nezapadám do průměru ostatních a vymykám se klasikám, však s dobrým pocitem. A to od narození! Nikdy jsem nechtěla být princeznou, avšak bydlet na zámku jsem chtěla kvůli té dokonalé knihovně. Bunkry jsem si stavěla sama a utíkala jsem tam, když jsem si chtěla žít po svým. Do školy jsem se netěšila, mámy jsem se držela jak klíště a brečela jsem každý ráno, že tam nepůjdu. Odsuzuju víkendový chlastačky, což je většina mých "kamarádů", nerozlišuju výrazy kreslit a malovat, ze židle vstávám způsobem, že skáču, ve volném čase si zdobím sešity do školy, zpívám si písničky, které nesnáším a bezmezně obdivuju svého tátu. Toť pro začátek, abych vás připravila na stovky dalších vět, které o sobě dokážu vymyslet.

Kdo jsem:
Kdo jsem? Dobrá otázka, hledám na ní odpověď už jednadvacet let. Kdyby někdo vymyslel nějakej stroj, kterej by pomohl lidem k sebepoznání, přihlásila bych se jako první dobrovolník. Hned na začátek bych upozornila, že se, ač chcete nebo ne, liším od ostatních, i když je infantilně trapně trapný to říkat, ovšem už je to tak, jen to nedávám najevo, asi mám něco s kolečkama v hlavě. Není to myšlený v tom, jak vypadám nebo co nosím, to vůbec, ale v tom, co dělám, jak to dělám, co mám ráda, jak se chovám - jak prožívám svůj život. Na svůj věk se chovám podivně a podivně si taky přijdu, ale svět je plnej takovejch hybridů. Zkrátka teď čtete o někom, kdo je vlastně nikdo. Jedno ale vím: mám mozek a umím ho používat.

Na řadě je pár odstavců, kam bych teda zkusila zakomponovat svých jednadvacet let života. Dala by se sem napsat kniha s názvem "Můj život beze mě", ale nemuseli byste ji pochopit a byla by delší. Tak to vezmeme od nejlehčího po nejtěžší. Jsem doživotně pubertální holka z hlavního města, která ještě neví, co chce a v nejbližší době to nehodlá zjišťovat, i přesto dál žije svůj katastrofální život, někdy s projevenou radostí. Samostatný, téměř dospělý dítě, jak ráda říkám, který v jistejch věcech potřebuje někoho za prdelí. Je mi jednadvacet, což už jsem zdůraznila dvakrát, i když to tak nemusí vypadat, a rodiče mi vybrali sexy jméno Veronika, které nesnáším. Střední školu už mám za sebou, pracuju jako kadeřnice a letos (2016) jsem odmaturovala na nástavovém studiu.

Ráda vím, na čem jsem, i když to není dobrý, mám svoje sny a ideály, který se neplní, ale ten pocit, že to stále můžu chtít, je príma. Nesnažím se být "in", většinou splynu s davem. Zažila jsem šikanu, tudíž mám strach z lidí, a mluví se mi o tom špatně, takže jen tak letmo. Hodně mě to změnilo a i když se snažím, ještě to ve mě hlodá, leč mírnějc. Kdybych mohla, nepřála bych jim nic zlýho, taková zase nejsem, ale přála bych si, aby navždycky vypadli z mýho života a já už se k tomu nemusela nikdy vracet. Jistý situace jsou pro mě pořád těžký. Od tý doby mám deprese a nejspíš bipolární poruchu. Neumím žít bez toho, aniž bych neřekla svůj názor a s tím, aby mi někdo říkal, co musím. A hlavně, když něco chci, tak si zatím jdu a dotáhnu to do konce. Trpím entomofóbií, arachnofóbií, achluofóbií a sociální fóbií, jsem alergická na komáry a slunce. A pak chci taky říct, že jsem Češka vším, co mám a znám, a i když bych se někdy ráda přestěhovala - například do Německa -, jsem na to hrdá. Jo, a radši píšu, než mluvím; tak tady to je.

Podle nejen mého zdravého rozumu taktéž chronicky úchylná, flegmatickomelancholická se zlatým srdcem, vytlemená, drzá, upřednostňující vadné praktiky, naivní svatoušek, vybíravá, velká citlivka, náladová, škodolibá, závistivá, urážlivá, arogantní, samotářka, výbušná, musím mít poslední slovo, uřvaná, nudná, klidná, únavná, tolerantní, obyčejná, náchylná, nepřizpůsobivá a svá. Jak jste mohli poznat, hlavně upřímná.

Viděla jsem dopravní nehodu a od tý doby mám hrůzu z tramvají a přecházím přes silnici, jen když je opravdu prázdná. Účastním se charitativních akcí a přispívám, jak to jde. Sbírám cvaklé jízdenky na MHD, urvaná držátka od propisek, ovce a želvy. Dřív jak v jedenáct z postele nevylejzám a nesnídám. Nesnáším fialovou a oranžovou barvu. Na každé ruce musím mít alespoň jeden náramek. Šetřím a nikdy to nechci utratit. Mám ráda českou tvorbu, ať už filmovou, hudební či literární. Nesnáším horké jídlo, raději ho sním studený. Mám jedno oko značně menší, ale dá se to zakrýt, všude jsem minimálně o čtvrt hodiny dřív. Jsem šprtka, nejím máslo a články si píšu i na papír.
Stále máte pocit, že jsem ten, za koho mě máte?

Shrnuto a podtrženo, další homo sapiens sapiens s rukama a nohama. Jsem jen jedna další z vás, která se aspoň trochu snaží žít svůj život s lidma, který má ráda, a že jich není moc. A propó -snílek jako prase.

Mám ráda: Záchvaty smíchu, pohádky, jednoduchost, Vánoce, spánek, samotu, zvířata, divadlo, originály, čtení, nicnedělání, videa ze zákulisí, blogování, tátu, snění, pochvalu, věci, co se nedají vyjádřit slovy, reklamní předměty, K. H. Máchu, odlišnost, fantazii, papírnictví, knihkupectví, cetky, svobodu slova, český jazyk, staré věci, údiv, knížky, co jsou cítit novotou, určitej stereotyp, Prahu, když nikdo neví, co si myslím, peníze, šátky, tričko s košilí, široký kalhoty, bloky, blbůstky, poslední lavici, sprostý slova, stromy, podzim, 2. světovou válku, starý časy, čaj, slovenštinu, cestování, červený vlasy, přírodu, focení, západy slunce, umění, hudbu, ovečku Shaun, Malého prince, plyšáky, citáty, chytrý lidi, poezii, medový svíčky, modrý oči, kytky, když můžu chodit celej den v pyžamu a neupravená.

Nemám ráda: Souzení lidí podle toho, co mají rádi, bolest, hromadnou dopravu, hmyz, nakupování, tělocvik, když mě někdo budí, když moje matka všechno, co vidí, komentuje a řeší, psaní bez diakritiky, lidi, když se se mnou někdo z rodiny dívá na televizi, chrápání, mlaskání, klepání nehtama o něco tvrdýho, když učitelka při cvičení z češtiny diktuje čárky mezi větama, zbytečnosti, změny, zkoušení u tabule, bezmoc, střední školu, jak si táta všechno, co řeknu, překrucuje po svým, neodepisování na esemesky, tmu, když učitelka začne s tim, že na nás se nevztahuje školní řád, když se se mnou jedná jako s malym děckem, když se po mně někdo opičí (neplést s inspirací), Hitlera, jídlo, léto, mobily, neznalost gramatiky a špatné používání českého jazyka, alkohol, hulení a cigarety a s tim spojený víkendový chlastačky, když mi někdo říká, co mám dělat, doktory, když mě někdo do něčeho nutí, když za mě někdo rozhoduje, prezidenta, mluvení před lidma,.

Moje motto: Nikoho jsem se neprosila, že se chci narodit, tak mi neříkejte, jak mám žít.

Postava:
1 000 - 1 000 - 1 000 ale už se blížím k 90-60-90.

Závislosti:
Maminka a tatínek, vualá.
Dalo by se říct, že jsem slušňáček, maminčin mazánek. Nekouším, nikdy jsem to nezkoušela a neláká mě to. Nepiju, nechutná mi to a nepotřebuju to k tomu, aby mi bylo dobře. A drogy? To přede mnou nevyslovujte.

A přesně kvůli tomuhle políčku nemám kamarády.

Povaha:
Jsem divná a chronicky úchylná, což každý určitě pozná. Jsem pesimistický introvertní flegmatikomelancholik. Většinou je mi všechno jedno. S lidmi, které neznám, se moc nebavím, tudíž snadno nezapadnu do kolektivu. Hodně nervózní, naslouchavá, romantická, upřímná, spolehlivá, stydlivá, věrná, pečlivá, naivní a moc hodná. Nejraději jsem sama nebo s jedním člověkem. Chci to, co nejde.

Koníčky:
Tohle opravdu nerada vypisuju, ale ať to máme se vším všudy. Ze všeho nejvíc miluju čtení, hudbu, focení a umění. Ráda kreslím, píšu, tvořím rukama, chodím do kina, zpívám, luštím křížovky, starám se o zvířata, spím, sportuju ...halda věcí.

Životní cíl: Napsat knihu.
Moje budoucnost: Najít nějakou budoucnost.
Oblíbená hudba: Mám širokej repertoár.
Oblíbený film: Nejvíc ze všech filmů je mi nejbližší Slunce seno, tam umím dialogy nazpaměť, nejoblíbenější je ale spíš Titanic. Všechny další se sem nevejdou, ale mám ráda českou tvorbu. Jsem spíš seriálová. A lepší než kino je divadlo!
Oblíbená kniha: Nejoblíbenější kniha není, ale miluju Janu Eyrovou, Máj, Kytici a Malého prince, například.
Oblíbené jídlo: Špagety.
Oblíbené pití: Čaj, mléko.
Oblíbené oblečení: Volný tepláky a obrovský tričko. A výhradně široký a to, co se k sobě nehodí.
Oblíbené místo: Doma.
Oblíbená barva: Červená a potom zelená, černá, hnědá, šedá, bílá.
Ideální partner: Pro mě ideál asi není, nebo jsem zatím ideál nepotkala (asi ani nikdy nepotkám). Že ten princ z pohádky není už jsem pochopila. Stačí mi, když najdu člověka, kterej mě bude mít rád takovou, jaká jsem a bude se mnou chtít i přesto být. Obyčejnej kluk, ale pro mě.

Ták ---Teď by šlo ještě rozepsat, jak to je se mnou a s hudbou, knížkama a filmama, ale nevím, zda to je potřeba. Možná to někdy dopíšu.

Jsme u konce a ani lok whiskey!
Všemu věřte, jak uznáte za vhodný, protože k lidem se chovám rlzně, podle toho, jakej máme vztah. Klíďo jsem mohla bejt pod vlivem látek, co ovlivňujou buňky, zejména mozkové.

A jestli je něco, co bych ráda nezveřejňovala? To je na další kapitolu.
Bacha, koušu, kopu a štípu!

Největší problém je v tom, jestli mě ostatní vidí tak, jak se vidím já.
(zapomínám aktualizovat, tak si vždycky přidejte další rok k mýmu věku)

Věřte mi.
Mám pravdu.

A já mám vždycky pravdu.



Pokud bude blog dlouho neaktivní, jeho autorka pravděpodobně spáchala sebevraždu.
A nebo si čte.

/A omlouvám se za gramatický chyby - třeba to "by jste", vim, že to tam někde je, pane bože, stydim se za to, fuj, asi jsem byla něčim nadopovaná, když jsem to psala. Opravim to, ale teď na to nemám čas./

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se ti tady?

Ano. 83% (112)
Ne. 17% (23)

Komentáře

1 Nikol | Web | 30. září 2011 v 15:40 | Reagovat

Mademoiselle, parfaite! :)
Miluju lidi jako jsi ty. Tak originální, na nic si nehraješ, žiješ si ve svym malym kouzelnym světě. Ou jé, chci mít taky takovejhle život, merde merde merde!! (Merde je jediný francouzský sprostý slovíčko co znám :-D, s tim začátkem mi pomohl google. :-D

Ispirovala si mě, asi napíšu článek taky o sobě. :)

2 Alix | Web | 30. září 2011 v 21:30 | Reagovat

Ahoj, mám nový blog. neřeš důvod. snad se mnou budeš chtít být i nadále favourite,napiš mi.:))

3 Lolalá | Web | 1. října 2011 v 11:47 | Reagovat

Ano, další křížovkář do party! :-)
Jsi krásná slečna, která má svoje zásady. :-) I like you buddy!

4 Dori | Web | 1. října 2011 v 20:57 | Reagovat

Z poloviny jako bych četla o sobě :) Hezky sepsáno.

5 Sharaniel | Web | 17. srpna 2012 v 21:57 | Reagovat

Tohle je úžasné. Asi dobrá polovina věcí na mě sedí, ale asi určitě bych to nedokázala tak přesně vyjádřit.
Strašně se mi líbí Tvůj postoj k životu a to, jak se vnímáš.
Ze čtení článku (a nejen tohoto) mám pocit, jako kdyby jsi naprosto přesně věděla, kdo doopravdy jsi a co chceš a hlavně co nechceš.
Myslím si, že jsi rozhodně velmi obdivuhodná bytost s velkým charakterem a potenciálem. Nemáš se za co stydět.

A že se o Tebe nezajímá polovina města, že Tě nebaví diskotéky a podobné "vymejvárny"? A co? Jsi to přeci Ty a to jsou oni. Jejich smůla, že díky své omezenosti Tě asi jen tak nepoznají.

Přeju Ti hodně štěstí a věř, že tohle není první článek, který u Tebe čtu, ale tak nějak jsem počkala, až se pocity trochu více nahromadí, abych to napsala pěkně najednou a pokud možno uceleně.
Samozřejmě se ještě několikrát vrátím, abych se podívala, jak se daří jedné, podle stylu psaní, velmi moudré dívky, která si žije svůj život tak, jak chce a hlavně ví, že žije tak, jak žije.

(Uff.. takhle dlouhý komentář jsem snad ještě nikdy nenapsala a mám takový pocit, že asi ani dlouho nenapíšu. Z čehož vyplývá, že jsi mimochodem hodně inspirativní :))

6 Jana | 19. dubna 2013 v 22:14 | Reagovat

holka ty seš moje krev, kurna sice nemám blog ale ty se mi musis ozvat :-) zacnu semka chodit casto hazim odkaz na menu :) a jinak nekdy pisni na sandivisa@seznam.cz

7 Arie | 17. listopadu 2014 v 17:08 | Reagovat

Docela si mě pobavila:D Určitě s tebou bude sranda... přijdeš mi i podle psaní inteligentní, takže si říkam, proč se utápíš v depresích kvuli někomu, kdo ti nesahá ani po kotníky! (Nesnášim šikanisty, vždycky jsem proti nim "bojovala", bránila "oběti"). Hrozně moc bych ti přála, abys sis tohle uvědomila, že ty lidi, co ti ublížili ti za to nestojí a začala na svět koukat trochu víc optimisticky, i když je mi jasný, že to je někdy těžký :-)..

8 From Alnitak to Mintaka | 4. prosince 2014 v 11:04 | Reagovat

[7]: Právě proto, že je inteligentní tak má deprese, jednošší lidé totiž deprese nemívají. Druhým se to řekne, koukat na svět optimisticky, takový keci nesnášim. Nikomu ten druhej do nitra nevidí tak ať radši drží hubu, protože timhle falešním povzbuzováním člověka akorát naserete.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.