Přečteno #1

9. února 2017 v 20:50 | Lauralex |  Knihotéka
S příchodem nového roku se mi nashromáždilo nejen plno nových, ale i přečtených knih, a proto jsem se rozhodla začít psát takovou sérii, kde se vždy zmíním o několika knihách, které jsem za poslední dobu přečetla. Jednak nemám čas psát recenzi na každou knihu zvlášť a potom mi to takto i víc vyhovuje. Přijde mi lepší se stručně zmínit o několika knihách, než zdlouhavě a obsáhle popisovat každou jednotlivě. A myslím, že to bude víc vyhovovat i vám, čtenářům. Nebude to pravidelně, ačkoliv se snažím číst v každé volné chvíli, někdy přečtu za měsíc knih deset, jindy jednu. Vždy, jednou za čas, dám dohromady knihy, které jsem za uplynulý čas přečetla a o kterých bych se ráda zmínila.

VŠECHNO, ÚPLNĚ VŠECHNO


V určitých stavech a svých životních recidivách se uchyluji ke knihám skrze svou momentální situaci, náladu, rozpoložení a bod, ve kterém se v životě nacházím. Teď jsem zrovna byla alergická na svět. A asi jsem potřebovala prorazit tu svou bublinu, do které jsem se schovala pro mé zlomené srdce.

Připomínalo mi to až moc jeden známý příběh. Ten můj. Můžu sice chodit ven, ale mám svůj vlastní uzavřený svět - v hlavě. A to je možná ještě horší. Je to totiž úplně všechno tady a teď. Život znamená mnohem víc, než jen být naživu. A možná že v té knize hledám až moc ze sebe. Protože některé věci přes to všechno předpovědět můžeme. Třeba to, že se zamiluju. A téměř jisté taky bylo, že to bude katastrofa.

Kniha mě zaujala předně proto, že apelovala na Všechny malé zázraky, která mnou zcela otřásla. Z tohoto pohledu jsem mírně zklamaná, protože jí nesahá ani po kotníky, ale na druhou stranu je to tu vzato z úplně jiné strany a jiným způsobem. A s tím jsem počítala. Vlastně jsem v to doufala. Není to sice úplně ten příběh, který se vryje pod kůži, nicméně mě to pohltilo a našla jsem v tom aspoň něco z toho, co jsem asi jako uspokojení potřebovala. Je to nevšední, originální a neotřelé, to tomu prostě nemůžu upřít. Byla jsem napnutá, co bude dál a párkrát jsem měla nutkání, podívat se na konec. Naštěstí jsem to neudělala. Ale hlavně! Ačkoliv to skončilo tak nějak najednou a možná moc rychle, ten konec jsem opravdu nečekala - a to je to, co dělá dobrou knihu dobrou knihou.
 

Jak jsem se nechala tetovat

4. února 2017 v 13:00 | Lauralex |  O něčem pro něco
S mírnou nervozitou a třesoucíma se rukama vcházím do tetovacího salonu. Ocitám se v naprosto neznámém prostředí. Ihned pociťuji tu zvláštně typickou atmosféru. Tělem mi proudí neklid a adrenalin a zároveň nedočkavost a euforie. Tak jsem tady, nechám se potetovat. Nikdo tu není, jen já, tatér a můj psychický doprovod. Pomalu si zvykám na okolní náladu, prohlížím si plno obrazů a návrhů na zdech a čím dál tím víc jsem natěšená, až to všechno začne. Ujímá se mě tatér, sedám si na židli a dobrodružství může začít.

První tetování. Tatér se mě ze srandy ptá, jestli se bojím. Mírně roztřeseným hlasem odpovídám trochu. Ale v ten moment jsem silnější než můj strach. Jsem zvědavá, napjatá a netrpělivá. Návrhy jsou hotové, kůže očištěná, jehla nachystaná, já připravená. Místností se rozezní vrčivý, pro mě nový zvuk tetovacího strojku a můj adrenalin ještě stoupne. Je to tady. Po prvním vyzkoušení jehly na kůži si říkám a to je všechno? Chvílemi sleduji, jak tatér pracuje, občas prohodíme pár slov, užívám si to, a když se mi na kůži pomalu začíná obrázek rýsovat, usmívám se. Za necelých 15 - 20 minut je hotovo, mé tělo zdobí tetování, po kterých jsem tak dlouho toužila, a jsem naprosto nadšená. V očích mám jiskry a nedokážu potlačit tu čirou, skoro až dětskou radost.

A - Z knižní tag

29. ledna 2017 v 18:15 | Lauralex |  O něčem pro něco
Vypadá to, jako by se z mého blogu stával knižní blog, ale není tomu tak. Jen mám teď hodně článků o knihách, o kterých píšu moc ráda a naplňuje mě to, jak už bylo řečeno. Víte, knihy jsou pro mě víc než jen papír a slova. Opravdu upřímně je miluji a dávají mi pocit, že jsem tm, kým jsem, Jsem člověkem. Díky nim se prostě cítím svá. Dlouho jsem nepsala žádný tag (ani knižní, ani žádný jiný), protože dlouho nebyl takový, který by mě opravdu zaujal a byl originální a bavilo by mě ho číst. Ale u Nofreeusernames jsem právě jeden našla a myslím, že by mohl bavit i vás a že tu u nás ještě nebyl.

Autor, od kterého jsem četla nejvíc knih

Bez váhání Nicholas Sparks. Od něj jsem četla vše, co bylo vydáno a přeloženo do češtiny, a téměř okamžitě. Je to můj nejoblíbenější spisovatel a jeho knihy miluju. A právě i on byl impulsem, že jsem začala hodně číst, a jeho knihy jsou jedním z důvodů, že jsem takovým knihomolem. Strávila jsem s ním jedno dlouhé léto, kdy jsem četla jen jeho knihy, a pamatuju si to živě dodnes. Jak jsem poprvé vstoupila do jednoho nejmenovaného knihkupectví a urputně, s malou dušičkou uvnitř hledala knihy Poslední píseň a Milý Johne. A jak jsem byla šťastná, když jsem si je koupila...

Bookoholikovo pravidlo číslo 1

Ráda bych napsala něco hrozně knihovnického a poetického, ale moje pravidlo číslo jedna je sundat obal z knihy, než ji začnu číst. Nedokážu s ním knihu číst. Strašně mi to tam vadí, znervózňuje mě to a pořád se to muchlá a stejně to z ní padá.

Citát z knihy, který bych si zarámovala

Na zdi u postele mám zarámovaných (zatím) pět citátů:
"On ne voit bien qu'avec le cœur. L'essentiel est invisible pour les yeux." - Antoine de Saint-Exupéry
"You only get one life. It's actually your duty to live it as fully as possible." - Jojo Moyes
"Push yourself. Don't settle. Live boldly. Just live well. Just live." - Jojo Moyes
"Never ever regret the things you've done." - Jojo Moyes
"He's a wallflower. You see things. You keep quiet about them. And you understand." - Stephen Chbosky
 


Můj život mezi světy

19. ledna 2017 v 12:00 | Lauralex |  O něčem pro něco
Dva póly. Dvě mysli. Dvě tváře. Dvě osoby. Dva životy. Občas trochu bloudím svým já i svým druhým já. Nejsem skutečná, jsem pouze reakcí na život. A neustále mám pocit, jako když vedu válku sama se sebou. Znám život natolik dobře, abych věděla, že nelze počítat s tím, že věci zůstanou tak, jak jsou, bez ohledu na to, jak moc si to přejete. A znám se natolik dobře, že vím, že mě nemůže nikdo jiný než já probudit nebo donutit neusnout. Dříve jsem si myslela, že jsem špatná a divná a že si za to můžu sama. Nechápala jsem, co se se mnou děje. To jsem ještě nevěděla, co mi je.

Nedávno mi kamarádka vyčetla, že občas všechno přehnaně řeším. Nezlobím se. Má pravdu. Někdy.
Akorát problém je v tom, že já za to nemůžu.

Popiš se knihami

14. ledna 2017 v 18:00 | Lauralex |  Knihotéka
Dříve jsem často přemýšlela, kdo vlastně jsem. Dnes už to vím, ale svým způsobem se hledám stále. A právě knihy mi v tom mnohdy nejvíce pomáhají. Kromě toho, že mě čtení baví a mohu díky němu uniknout z reality všedního světa, čtu také hlavně proto, že v knihách hledám sama sebe. A ve spoustě z nich jsem našla něco nebo někoho, co mi bylo tak důvěrně a citelně známé a co mě zcela charakterizuje, a já cítila to spojení mezi knihou a mnou, které mě pohltilo až odrovnalo.

Když jsem si na sebe vymyslela tento skvělý článek (před dvěma lety, ale pšt), netušila jsem, že to bude nakonec tak složité. Knížek je plno, ale vybrat ty, které mě jako nějak vážně popisují a bude to znít adekvátně, abych se dokázala zcela správně vyjádřit, nebude úplně jednoduché. Pokud jste si někdo všiml "smajlíků", které mám v profilu na instagramu, ne, ty tam nejsou proto, že jsem stále ještě občas infantilní děcko. Odkazují (v rámci možností) na knihy, které miluju, které pro mne hodně znamenají, které mne popisují a ve kterých jsem se právě více či méně našla.


Stalo se v roce 2016

9. ledna 2017 v 20:10 | Lauralex |  O něčem pro něco
Nesnáším leden. Je to ten nejhnusnější měsíc. Nikdy mi nepřinesl nic dobrého. Mám averzi k celé té horlivé rekapitulaci roku, ke všem těm předsevzetím a novým začátkům. Ne. Bilancování za uplynulý rok nejen že nepíšu, ale ani nemám ráda. Možná proto to zveřejňuji až teď. Můj rok by se dal shrnout do jedné věty: v lednu jsem byla na dně, v březnu se mi zdálo, že ke mně přichází štěstí, v červenci odešlo, v září se mi obrátil život vzhůru nohama a v listopadu se mi zlomilo srdce. Ty měsíce mezi tím jsou jen taková povrchová výplň. Když se koukám do deníku, ani jsem v té době nic nepsala. A v diáři jakbysmet. Na co já ten diář mám? Na hovno. Nechce se mi dopodrobna rozebírat každý měsíc, vlastně si je ani nepamatuju. Vypouštím z toho všechny výlety a akce, ačkoliv výstava Titanicu byla jedním z mých nejlepších dní v životě, absolvovala jsem kurz angličtiny a vážně mě to bavilo, a byla jsem poprvé sama na návštěvě v Ostravě. Beru to z toho pohledu, co mě nějak obohatilo či změnilo a bylo to pravdu významné hlavně životně.

Neberte to jako nějakou úvahu, jestli to byl rok dobrý či špatný, jen upozornění na to, co se stalo, a já si to pamatuju, jen jsem o tom nepsala článek, i když jsem to třeba měla v plánu. Jo, a ještě jedna věc, jsem toho názoru, že co se má stát, to se stane. Kdybych měla shrnout ty nejzásadnější okamžiky: