na Blog.cz

Ještě než vám odtajním, co mám ráda, informovala bych o dějících se záležitostech. Mám napsáno několik bodů a chci z toho udělat článek; proč ale nenechat to jako článek.

Jsem na Hexoralu (případně Orofar a Strepfen). Z hrnu se želvou piju čaj s medem po litrech. Okolo mě to vypadá jako v reklamě na sprej do nosu se spoustou kapesníčků. Chřipéčka jede. Teda spíš angína, nevim, ještě se nepodařilo dokopat mě k doktorce, i když by to bylo možná k věci, na to, v jakejch se v noci svíjím bolestech. Matka ráno konstatovala, že mám asi horečku, to jsem popřela, i když se mi strašně chtělo zůstat celej den v posteli a nikam nechodit. Dneska od tří nespim. Za celej tejden jsem naspala patnáct hodin, bomba. Když prostě se to nehodí, je před zkouškama.

Se zájmem o svoje zdraví jsem vyčetla, že mám jasnou známku spánkového deficitu. No, je to možný. Když jsme unaveni, stresovaní a nevyspalí, snáze se nachladíme, snáze podléháme nejrůznějším infekcím, cítíme se malátní a bolí nás celé tělo. Jó no. Kdyby spíš napsali, co s tím mám dělat. To, že si v sobotu přispím do oběda, mi vůbec nijak nepomůže (to tam taky bylo někde napsaný). Ze mě by obecně doktoři neměli radost.

Potřebovala bych nový boty, asi i oblečení, co s tím ...Asi jít do obchodu, co? Šmarja. Když jsme u toho, při prohlížení hadrů v časopisech, řekla jsem si takový předsevzetí, přesto že si je nikdy nedávám, jsou k ničemu, že si tak nějak užiju léto. Nebo léto, tak vůbec, hezký počasí, budu se snažit bejt venku --to asi taky záleží na T no. Když jsem to psala, venku hezky bylo, a věřila jsem tomu, teď už o tom nijak přesvědčená nejsem.

Škoda, že si to oblečení z toho časopisu nemůžu prostě vzít.

Jsem největší umělec na světě. Dýcháte mi na záda horký dech, ale nesaháte mi ani po paty. Nikdo! To jsem četla v tramvaji. Chtěla bych už mít všechno, co mám před sebou, za sebou.

Můj blog má momentálně podnázev 1001 věcí, co mě serou. Objevila jsem tenhle projekt na jednom z oblíbených blogů a abych vás přesvědčila, že i když se to tak může jevit, můj život není jen o těch věcech, co mě serou. Dřív tu jakási podobná rubrika byla, bylo v ní to, co se mi líbí, no a co mám ráda, ale to bylo vadný, tohle už má nějakou úroveň.

Někdo, asi ti delší dobu pravidelní čtenáři, už zná hodně věcí, co by se tu mohlo objevit. Možná díky tomu tu poznávám nový kamarády a třeba tu najdu další, až podle toho zjistíme, že máme něco společnýho. Jsem opravdu zvláštní (chtěla jsem říct úchylnej) člověk, ale to je jedno, můžete tu čekat opravdu cokoliv - dobře, skoro cokoliv. Těch věcí bude určitě víc než tisíc, zajímalo by mě, jestli se tu k tý tisícovce jednou dostanu.

To totiž ještě poznáte, kdo je Lauralex zač.

Že by zase nějakej hovnovej článek?

Vyvaluju se na zahradě, slunce září na všechny strany, vítr ve vlasech, vnímám jenom tu svobodu, cejtim tu potěchu ve vzduchu, v tu chvíli patřící a všechno se točící kolem mě, protože jsem jen já, sama, mám zavřený oči a jen tak bez ničeho je mám zavřený. Nechci to popisovat jako nějakej procítěnej básník, ale je to vopravdu nádhera, přesně takhle tohle to vystihuje.

Pohodička, gauč, s tátou u televize, hokej, pivínko - to jen u něj, já teda černej čaj. No relax, tý jo. Hokej mě nikdy nebral, celý tyhle mistrovství mě vůbec nezajímaj. Matka tu neni a i když už to, co bylo, neřešim, vztah se trochu zlepšil a tak nějak jsem ho vyvážila na normální žicí úroveň, nepostrádám jí tu, nechybí mi, přijdu si volnější.

Ani nevim, chtěla jsem se pochlubit s jedničkou dvakrát podtrženou za ten referát o Janě Eyrové, teď si jí půjčila, protože ona ho četla, lásku ke knížkám mám tak trochu nejspíš po ní. Když přišla z práce, měla jsem to připravený na stole, ale jakmile jsem přišla do obýváku, stála tam, teď jsem si říkala, co vlastně, hned mě to přešlo a zase jsem s tím referátem odpochodovala zpátky do pokoje, učit se literaturu.

No nic.

Nemám tu v bloku žádný další kytičky nebo srdíčka, domečky, stromečky, nic barevnýho, abych tak něco řekla. Nejsem na půdě, ale mám dokreslenýho koně; ouchylák Jack to má stejně nejjednodušší. A už mi je to jedno. Celý přemejšlení si nechám na doma, bolí mě ruka. Hnědej Nostalgy deník je fajn, na nic se neptá, nebo jak se to říká, a na otázky jsem zase tu. Tak jako tak.

Až jednou něco půjde, to bude teprve zcela otevřeně. Ze školy jsem si odnesla jednu žlutou vlaštovku a lodičku. Parádně jsme se v pátek chytly, celá třída, všech dvacetdva holek, co dorazilo, překvapivě, je přece pátek. Neřikala bych pohádaly, spíš taková diskuze s výměnou názorů a myšlení při tom na to, že je každá blbá. Myslim, že to byly chutě sežrat se. Pak už jsem si jen dokola opakovala tady to už nejde, ty vole. Žádná ZOO se nekoná a z nějakejch dvanácti, co bylo pro, se den potom přihlásilo šest lidí. O to až tak nejde. Ale od toho se to celý odvíjelo, řekla bych (trošku píčovina). Mně ani nijak nevadí, že tam nepůjdeme, jen všechno, co to potom u holek obnášelo, no pane bože. Co jinýho jsem mohla čekat, než že A začně se svejma chytrejma kecama, když se o něčem diskutuje. Mám nervy, jen když začne mluvit, třeba při zkoušení u tabule, já bych jí -ukazujužeškrtim-. Přihlásim se pro něco, co chci, neni mi to jedno, nepodřídim se většině, co chtěj a najednou asi nejsem kamarádka. Ha, ony nejsou moje kamarádky, ale to už je jen tak. Nemohla jsem, když se na mě otočila M, že abych nehlasovala pro ZOO a já se jí zeptala proč, že tam chci. Koneckonců, já bych se i podřídila, ale z toho, co při těch plánech z nich vyplynulo za dementní argumenty, ty vole. V tý třídě to nejde, nemělo to cenu. A řešit budu, až do toho zapojej svoje mozky. A že bych ještě někdy víckrát měla něco hrát, na to můžou zapomenout. Já vim, takhle to vypadá trapně, možná i je; jenže řekněte, je hádka lepší na videu nebo na papíře, že jo. Škoda, že jste to neviděli, ke konci už jsem jenom kroutila hlavou a v duchu se smála. Učitelka, jako kdyby nevěděla, že my se nikdy nedohodnem, odešla, při čemž se pořád debilně usmívala, přesto jak jsme na ní řvaly, a práskla dveřma. Dveře mají kliku. A máme hovno. Debilita jistejch lidí je nekonečná. Vyházela bych to tam z okna, celý.

To je jedno. Jen kulturní vložka.

Seděla jsem na bílý židli, teda krémový nebo co to je za barvu, s hlavou opřenou o ruku, lžičkou jsem míchala kakao. Čumim na to kakao, dělají se bublinky, je jahodový. A zmiňuju to jen proto, že teď momentálně v tu chvíli mi přijde, že to k něčemu vede. Asi jakože se dívám na Slunce seno a pár facek a kroutim hlavou nad tim, co z tohohle článku vzniklo za pošahanost. Teď se vykláním z okna, koukám do noci na světla měst tam daleko, na hvězdy, jako ve filmu, lidi u toho přemejšlej a probíraj v hlavě svůj život.

Je to všechno pošahaný, mluvit o tomhle a tom ostatním, vstávala jsem v půl jedný, a jenom proto, že bylo půl jedný (ale vsadim se, že večer neusnu), a chce se mi spát. Štětce mám v květináči se srdíčkem, malířskej stojan na koši na prádlo, v kterym jsou plyšáci. Tohle píšu nadvakrát, do bloku a na blog. Mám docela hodně napsanejch, nezveřejněnejch věcí. Možná to má nějakej důvod. Zrovna nevim jakej.

Až se to podaří - jestli se to podaří, budu psát normálně ..Třeba až si na mě T vzpomene, až si vůbec aspoň někdo vzpomene ..

Už ani učitelka N (nemůžu napsat její jméno - a její přezdívka příliš souvisí s tím jménem, to ona nám pořád referuje o tom, jak se dá na internetu všechno dohledat a můžou z toho bejt velký problémy, no a ještě to tu objeví, nějak mě pozná, i když jsem radši všechny svoje fotky smazala, osobně jsem našla blogy už dvou kamarádek, do kterejch bych to jednak nikdy neřekla a nemaj o tom ani páru, takže to neni tak těžký zase) si nemůže vzpomenout na moje jméno. To je dobrý. Já jsem vůbec takovej anonym.